Jurilogie Františka Roučka

František Rouček se hlásil k normativní teorii a za jejího přívržence jej ještě v roce 1936 ve své Teorii práva označil i F. Weyr. V druhé polovině třicátých let se však od normativismu začal odchylovat.

Podle F. Roučka, který své teoretické práce zaplavoval spoustou roztodivných slovních novotvarů, při jakémkoliv „spekulování“ (myšlení, uvědomování, poznávání atd.) nelze vycházet z myšleného, uvědomovaného, poznávaného atd., nýbrž musíme vycházet z našeho „já“, ze subjektu. Myslet, uvědomovat si, poznávat atd. lze jen porovnáváním, uvědomováním si rozdílů od něčeho jiného; subjekt tedy musí rozeznávat, což Rouček označil jako princip relativnosti. Oba uvedené fenomeny, subjektivnost a relativnost, jsou nerozlučně spjaty. Toto sepjetí nazýval myšlením a personifikovanou schopnost myšlení subjektem. Subjekt může myslet sebe sama, pak jde o uvědomování (dodejme uvědomování subjektologické, protože Rouček psal i o uvědomování objektologickém), nebo něco odlišného od sebe sama, tedy nějaký objekt – v tomto případě jde o poznávání. Pokud vycházíme z principu subjektivnosti, musí být to, co je myšleno, ve sféře (v dosahu) subjektu, tedy v jeho vědomí. Při uvědomování si sebe sama (subjektu) nevzniká problém, protože subjekt je pochopitelně „v dosahu“ okamžitě. Na rozdíl od toho při poznávání musí být objekt do vědomí teprve uveden, což Rouček označil jako objektologické uvědomování. Uvědoměním si nějakého reálného objektu vznikne na povrchu našeho vědomí odraz reálného objektu, ideální objekt, který pak poznáváme tím, že jej pojímáme do forem poznávání, tedy vytváříme poznatky. Ty mohou být různé, například entologické (že něco je či není) nebo normologické (že něco má či nemá být). Noetika, která učí o formách poznávání, může být noetikou entologickou nebo normologickou. Poznatky můžeme tvořit v podstatě libovolně, relevantní jsou však poznatky správné. Tvorbou správných poznatků se zabývá metodologie, která zase může být entologická nebo normologická. Za základní metodologické formy, s jejichž pomocí lze vytvořit objektivní poznatek, označil desubjektivizaci (nakolik je s ohledem na to, jakou roli subjektu přičítá, možná) a inobjektivizaci, tj. vniknutí do objektu. Tedy: naplníme-li objektem normologickou noetickou formu, vytvoříme normologický poznatek, tj. normu (o tom pojednává normologická noetika). Má-li takovýto poznatek také metodologickou normologickou formu, získáme správný normologický poznatek. Normologická noetika a normologická metodologie tvoří normologii. Zvláštním druhem normologických poznatků (norem) jsou poznatky jurilogické. Jurilogie je proto speciální součástí normologie, pojednávající o právních normách.

Z uvedeného by bylo možné dovodit, že se jurilogie bude zabývat pouze formální stránkou práva, tedy že bude jen právní noetikou a metodologií. V Základech právnického myšlení čili Nástinu jurilogie ovšem zjistíme, že F. Rouček jurilogii pojal šířeji. Jak svým specifickým stylem napsal, „chceme-li jurilogii probrati poněkud plasticky, nesmíme se omeziti na >poznatky teoretické< (tedy gnoseologické), nýbrž předmětem pozornosti budou i >poznatky vědecké< (jak exaktní, tak i empirické)“ (Brno: Barvič & Novotný, 1938, s. 75). Jurilogie mu tedy byla nejen teorií („consciencia“), ale také vědou („scientia“), které ovšem jinak chtěl důsledně rozlišovat. Teoretické a exaktní poznatky pro něj měly obecnou platnost vždy a všude. Z empirických poznatků, vyvozených z obsahu jednotlivých právních řádů, byly pro jurilogii relevantní jen poznatky obecné. V důsledku toho do jurilogie začlenil vedle jurilogické noetiky a metodologie také „jurilogickou kritiku, dogmatiku a kritickou dogmatiku“.

Analogicky ke své normologii považoval Rouček za základní pojmy jurilogie právní normu, právotvůrce, povinnost, platnost. Právní norma se podle něj musí vyznačovat „právností“ („co má býti po právu“), odlišující ji od jiných norem, také vyjadřujících to, co má být. Právnost přitom není normologický pojem, normologicky ji nejde poznat. Rouček ji proto hledal na poli sociologie, případně právní historie a spojoval ji buď s tím, kdo normu ustanovil (subjektální právnost), nebo s tím, co je ustanoveno (objektální právnost). Pak rozlišoval subjektálního právotvůrce, kterým byl ten, koho v běžné řeči v zásadě označuje za zákonodárce, právotvůrce či normotvůrce, a objektálního právotvůrce, kterým myslel nositele doktrinální činnosti.

Ve svých úvahách se nemohl vyhnout také rozlišení právní vědy a vědy o právu. Právní vědu vymezil jako vědu, jejímž výsledkem poznávání jsou právní normy. F. Rouček ji dělil na empirickou právní vědu, která podává soustavu objektivních právních norem, a je tudíž vědou jurilogickou, a exaktní právní vědu, která odkrývá vztahy myslitelné v normologické formě a je tedy totožná s normologickou exaktní vědou. Věda o právu vypovídá o právních normách a opět může mít dvojí podobu. První, entologická věda o právu, vypovídá o tom, zda právní normy jsou či nejsou. Není tedy jurilogická, nýbrž deskriptivní, popisná. Pod tímto zorným úhlem právo poznává zejména právní historie a srovnávací právověda. Druhá, normologická věda o právu, vypovídá o tom, zda právní normy mají či nemají být. Tato je sice normologická, ale protože netvoří právní normy, jurilogická také není.

„Tradiční“ právní věda („panující“, „a-gnoseologická“) podle něj představuje „spleť nedisciplinovanou a neuspořádanou, plnou plichtění a směšování“, takže vlastně žádnou vědou vůbec není, je „při nejlepším pa-vědou“ (Československé právo obchodní. I. Část obecná. Praha: V. Linhart 1938, s. 11). Až obrácení ke gnoseologickým otázkám nasměrovalo bádání o právu ke skutečné vědeckosti, k podání soustavy stejnorodých poznatků o právu. Některé nové směry v právní vědě a mezi nimi zejména normativní teorie F. Weyra v tom udělaly významný krok, který je ale pouhým počátkem jurilogického bádání.

Z uvedeného je zřejmé, že František Rouček považoval svou koncepci za logické pokračování normativní teorie, respektive za rozvíjení a domýšlení její specifické části, zabývající se právními normami. Přitom se s ní však neshodoval už v některých zásadních východiscích, například v tom, že ztotožňoval poznávání a tvoření norem. Ostatně od jejího zakladatele F. Weyra se také brzy dočkal veskrze negativní reakce.

(VOJÁČEK, Ladislav, Brněnská právnická fakulta v meziválečném období let 1919 – 1939. In: MALÝ, Karel – SOUKUP, Ladislav (eds.), Československé právo a právní věda v meziválečném období a jejich místo ve střední Evropě. Praha: Karolinum, 2010, s. 159 – 161; upraveno autorem.)


RSS Webdesign: NETservis s.r.o. copyright © Masarykova univerzita 2012