Normativní teorie

Zachytit na malé ploše podstatu normativní teorie není jednoduché. Navíc její noví příslušníci do ní přinášeli jiné pohledy a vývojem prošlo i uvažování samotného Františka Weyra. Uvedeme proto jen to, co je snad nejpodstatnější.

Východisko, od nějž se odvíjelo uvažování normativních teoretiků, představoval vztah poznávacího subjektu a poznávaného objektu. Na rozdíl od Kanta se opírali o přesvědčení, že existují dva druhy racionality, že dění kolem nás můžeme nazírat z různých poznávacích hledisek podle toho, na jakou jeho stránku se chceme zaměřit: z určitého poznávacího hlediska vidíme, co je (kauzální vidění typické pro přírodní vědy), a z jiného zase, co být má, tedy sféru norem a povinností (normativní vidění). Z noetického pohledu tedy to, co je, a to co má být, tvoří dva na sobě nezávislé komplexy, dva zcela nezávislé „světy“.

Ústřední myšlenkou normativní teorie pak bylo z toho vyvozené „kantovské“ a „schopenhauerovské“ konstatování, že poznatky o tom, co je, a poznatky o tom, co být má, nelze ve vědě směšovat, protože poznatky z jednoho vědního komplexu nemohou ovlivňovat obsah druhého. Konkrétně to znamená, že z faktu, důležitého pro právní historii nebo sociologii, jako je například skutečnost, že se jistá norma v praxi nedodržuje, nelze usuzovat, že neplatí. V poněkud extrémním porovnání s jinými vědami je to podobná chyba, jako by někdo chtěl matematické rovnice obohacovat poznatky chemie.

Normativisticky orientovaní teoretici důsledně rozlišovali funkce poznávání a chtění (intelektu a vůle). Jelikož právní teorii (vědu o právu) vnímali jako otázku poznávání (intelektu), zatímco samotné právo jako otázku chtění (vůle), přísně oddělovali vědu o právu a praxi. Jednou z významných praktických konsekvencí, kterou z této bipolarity vyvodili, bylo kategorické odmítnutí názoru, že právní vědu je možné považovat za zvláštní pramen práva. Dalším z logických důsledků proklamovaného východiska normativní teorie bylo důsledné oddělováním teoretické právní vědy, resp. vědy o právu, a praktické politiky, protože i ta patří do sféry chtění. V obecnější rovině jim z toho také vyplývalo odmítání představy, poznáním toho, „co jest“ (praktické politiky), lze dospět k poznání toho, „co býti má“ (určité normy).

Právo v pojetí normativní teorie představovalo souhrn norem, nad jejichž dodržováním bdí stát, tj. právních norem. Předmětem zkoumání vědy o právu, pevným „Archimédovým bodem“ (WEYR, F.: Teorie práva. Brno – Praha: Orbis, 1936, s. 19) celé její koncepce, tedy byla právní norma. Úkol právní vědy spočíval „jen“ v logickém a systematickém poznávání právních norem pomocí specifické normologické metody. Právní věda se tedy neměla věnovat obsahovým problémům tvorby práva a nepatřily do ní etické, politické, ekonomické, technické a podobné úvahy nebo poznatky historiografie či sociologie. Jinak řečeno, „čistou“ právní vědu podle normativistů tvoří jen poznatky vztahující se k platnosti a působnosti normy získané specifickou poznávací metodou, normologickou metodou. Přes její „brýle“ se norma nejevila jako lidský výtvor, ale zcela odosobněle jako logický soud o tom, že něco má být. Nebo ještě jinak řečeno, i když z normy jako takové lze vyčíst leccos jiného (například můžeme usuzovat na politické a hospodářské poměry nebo mravní klima), normologickou metodou zkoumáme výhradně to, co podle normy „má být“, tj. povinnost, která z normy plyne.

Z toho, co jsme dosud uvedli, lze vyvodit dva důležité závěry. Především, že norma jako teoretická konstrukce, odosobněný soud, něco, co za určitých okolností má být, ve vědě o právu sehrává obdobnou roli jako rovnice v matematice (jestliže je A, má být B; ostatně ne náhodou byla normativně pojímaná právní věda nejednou právě k matematice přirovnávána). Tak jako si uživatel matematiky může za jednotlivé symboly v rovnici dosadit rozmanitá konkréta (počty jablek, hrušek, lidí, molekul, fyzikálních jednotek atd. atd.), i za prvky právní normy se mohou skrývat různé konkrétní povinnosti (v podmíněné části) a rozmanité faktory limitující její použití (v části podmiňující). Druhým důležitým závěrem pro současného pozorovatele je uvědomění si rozdílu mezi dnes převládajícím a normativistickým pojetím právní normy. Především toho, že pro nás je právní norma pravidlem chování, použitelným na neurčitý počet případů a obsaženým v normativních právních aktech a jiných pramenech práva ve formálním smyslu, zatímco normativisté nacházeli „svou“ právní normu vedle toho i v právních důvodech, tj. úředních rozhodnutích, soudních rozsudcích, smlouvách apod., protože „šablona“: jestliže je A, má být B, vystihuje i jejich formu.

Právní normy ovšem nepůsobí izolovaně. Tvoří součást normového komplexu označovaného jako právní řád. Aby mohl správně plnit svou funkci, musí tvořit uspořádaný celek, v němž není logických rozporů. Aby se v procesu neustálých změn dodržel požadavek logické jednotnosti právního řádu, požadovala normativní teorie dodržování tři základních logických pravidel:

  • „lex posterior derogat priori“
  • speciální norma může jako výjimka platit, i když je v rozporu s opačnou normou generální, a
  • nižší norma nesmí odporovat vyšší (s výhradou, že tato zásada nemusí platit u vadných normativních aktů).

Normativní teorie chtěla zkonstruovat logické schéma, do nějž by bylo možné včlenit každou konkrétní právní normu a které by se dalo aplikovat na kterýkoliv právní řád. Toto schéma pak mělo zpětně pomoci každou, i tu nejsložitější a v právním řádu nejvíce „zašifrovanou“ právní normu rekonstruovat, náležitě analyzovat, tedy správně poznat její základní prvky, a také ji adekvátně začlenit do struktury právního řádu, tedy odhalit její vztah k jiným právním normám.

Praktický význam formální nauky o právní normě a právním řádu spojovali normativní teoretici s tím, že v ní viděli nejdůležitější nástroj pro správnou interpretaci právních norem a v interpretaci norem pak zase předpoklad jejich adekvátní aplikace. Interpretovat normu totiž znamená právě to, co přiřkli stanovení formální struktury normy: přesnými pojmy popsat její obsah (konkrétní povinnost), stanovit její působnost (místní, časovou a j.) a najít její správné místo v hierarchii právního řádu.

(VOJÁČEK, Ladislav, Brněnská právnická fakulta v meziválečném období let 1919 – 1939. In: MALÝ, Karel – SOUKUP, Ladislav (eds.), Československé právo a právní věda v meziválečném období a jejich místo ve střední Evropě. Praha: Karolinum, 2010, s. 149 – 152; upraveno autorem.)


RSS Webdesign: NETservis s.r.o. copyright © Masarykova univerzita 2012