Vladimír Kubeš (1908 – 1988)

1. Základní údaje

  • Právní filozof a teoretik občanského práva,
  • patřil k výrazným osobnostem mladší větve brněnské právní školy,
  • v letech 1949–1956 byl vězněn za pokus o ilegální přechod hranice,
  • v akademickém roce 1968/1969 se zasloužil o znovuobnovení právnické fakulty v Brně,
  • v roce 1973 se stal internacionálním korespondentem Hans Kelsen Institutu ve Vídni,
  • patřil k žákům prof. Františka Weyra.

Základní data:

Tituly:prof., JUDr.
Datum narození:19. 7. 1908
Místo narození:Brno
Datum úmrtí:14. 11. 1988
Místo úmrtí:Brno

Vzdělání:

  • 1922–1926 reálné gymnázium v Brně,
  • 1926–1930 studium na Právnické fakultě a Filozofické fakultě MU (1930 získal titul JUDr.),
  • 1934 docent (jako soukromý docent přednášel na brněnské právnické fakultě občanské právo),
  • 1945 profesor v oboru občanské právo a právní filosofie na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

2. Ze života

Vladimír Kubeš se narodil dne 19. července 1908 v Brně – Králově Poli. Spolu s rodiči a mladším bratrem bydleli v Králově Poli v malé vile, kterou rodiče koupili ještě před jeho narozením. Jeho otec byl praktický lékař. Vladimír Kubeš si ho celý život velice vážil a vzpomínal na dětství plné lásky a porozumění od obou rodičů. Jeho otec sloužil po vypuknutí 1. světové války jako vojenský lékař a rodina se proto musela přestěhovat do Hallu u Innsbrucku. V průběhu války byl MUDr. Vladimír Kubeš obviněn z pomoci ruským zajatcům, několik týdnu byl vězněn, ale nakonec byl propuštěn.

Vladimír Kubeš od roku 1914 navštěvoval obecnou školu, kde dosahoval velmi dobrých výsledků. Učení jej zajímalo natolik, že dokázal složit zkoušky za třetí a čtvrtou třídu současně, tudíž přešel přímo do páté třídy. V této době ho velmi ovlivnil mladý učitel jménem Šťáva, který v Halle sloužil jako voják a pomáhal mu připravovat se na zkoušky. Ještě mu nebylo ani deset let, když složil přijímací zkoušky na klasické gymnázium v Brně, kde v roce 1918 nastoupil do primy. Přes počáteční potíže se studiem (otec dokonce uvažoval, že ho z gymnázia odhlásí) se z něj nakonec stal premiant třídy. Po ukončení prvního ročníku přešel na nově zřízené reálné gymnázium na Starém Brně, kde se od druhého ročníku učil i francouzštinu. V roce 1926 s vyznamenáním odmaturoval.

Během svých studií se také pilně věnoval sportu, především však tenisu. Dosáhl dokonce titulu juniorského mistra republiky ve čtyřhře. K této době se také pojí událost, která souvisela s jeho zhoršenou známkou z mravů na maturitním vysvědčení, kde měl jinak samé jedničky. Nějaký malý gymnazista údajně vrazil do jeho přítelkyně a on ho udeřil tak, že mu natrhl ušní bubínek. Kvůli této události Kubešovi dokonce hrozilo vyloučení z gymnázia.

Po maturitě začal Vladimír Kubeš studovat práva na brněnské fakultě, která tehdy byla jednou ze tří právnických fakult v Československu. Dle jeho vlastních slov už tehdy byla po vědecké stránce tou nejlepší v zemi a tento prim si udržela i v pozdějších letech. „V dalším životě jsem prošel mnoha právnickými fakultami, jsem však přesvědčen, že s takovou vědeckou úrovní a zapáleností pro věc jsem se nikde nesetkal,“ píše Kubeš ve svých pamětech o brněnské fakultě.

Kubeš byl velmi pilný student a již během studia si získal přízeň profesorů, na jejichž návrh se rozhodl pokračovat v akademické dráze na poli občanského práva. Během svých studii také absolvoval studijní pobyty v Paříži a v Heidelbergu, kde působili tehdy vynikající právníci, jako byl například Gustav Radbruch.

Po doktorátu práv byl Vladimír Kubeš zaměstnán nejprve jako čekatel u brněnského soudu v justičním paláci. Od 1. dubna 1931 byl přijat do stavu koncepčních úředníků Moravsko–slezské finanční prokuratury v Brně. U finanční prokuratury pak pracoval až do konce války.

3. Dílo

Spolu se svým civilním povoláním se Vladimír Kubeš se zájmem věnoval také své vědecké práci. Již jako student publikoval některé články v Časopisu pro právní a státní vědu. Ve své práci původně vycházel z normativní teorie, jejímž zakladatelem byl přední představitel brněnské školy František Weyr a dále představitel vídeňské školy Hans Kelsen. Tato tzv. ryzí nauka právní byla v této době hlavním směrem právní teorie na brněnské fakultě a vycházela z učení Immanuela Kanta. Téměř v celém svém vědeckém díle se Kubeš věnoval oblastem občanského práva a právní filozofie.

V roce 1931 pak Kubeš vydává svoji první knihu, jež nese název Příspěvek k nauce o žalobách z bezdůvodného obohacení. Zabývá se tu na pomezí hranic ryzí nauky právní vztahem mezi žalobami in rem a kondikcemi. Kniha byla přijata domácí i zahraniční kritikou velmi příznivě. V tomto roce se Kubeš také zapsal jako posluchač na Filozofickou fakultu na obory filozofie a dějiny umění, kterou absolvoval v roce 1935, avšak bez doktorské zkoušky, protože dle jeho vlastních slov netoužil po tom, aby se nechal zkoušet od někoho, jehož filozofickou koncepci neuznával. Jarní semestr 1932 pak Kubeš strávil na universitě v Berlíně, kde na filozofické fakultě navštěvoval přednášky Nicolaie Hartmanna, jehož filozofie velmi ovlivnila Kubešovu pozdější práci.

V roce 1933 pak vyšlo Kubešovo obsáhlé pojednání Zákon a rozhodnutí, ve kterém kriticky rozebral Alf Rossovo učení, pod jehož značným vlivem publikoval tehdy přední český civilista Jan Krčmář. V témže roce pak vyšla jeho druhá, velmi obsáhlá, kniha s názvem Smlouvy proti dobrým mravům, díky které byl připuštěn k habilitaci. V této knize již velmi ostře překračuje hranice ryzí nauky právní a věnuje se tu i noetické a logické stránce práva. Kniha se setkala opět s velmi příznivým ohlasem a obdržela dokonce cenu jako nejlepší kniha soukromého práva za období let 1932–34.

Ve své habilitační přednášce se Kubeš věnoval konstrukci harmonického dualismu pozitivního práva primárního a pozitivního práva sekundárního. Touto konstrukcí se mu podařilo překlenout propast mezi pozitivisty a stoupenci volnějšího právního pojetí. Po úspěšném složení habilitační zkoušky a absolvování habilitační přednášky byl Vladimír Kubeš v roce 1934 jmenován soukromým univerzitním docentem pro obor československého práva soukromého na brněnské právnické fakultě Masarykovy univerzity a ještě v témže roce zahájil své přednášky z občanského práva.

Na podzim roku 1934 také Vladimír Kubeš složil s vyznamenáním zkoušku finančně-prokuraturní a ihned byl jmenován komisařem finanční prokuratury. O rok později pak úspěšně složil i zkoušku advokátní. V roce 1937 se stal vrchním komisařem finanční prokuratury v Brně a přitom stále pokračoval ve své vědecké činnosti. V této době se Vladimír Kubeš také poprvé oženil, i když jak sám ve svých pamětech uvádí, se svou družkou Hanou se dohodli na tom, že „ukončíme naši mnohaletou známost sice sňatkem, ale že se za tři měsíce rozvedeme.“ Kubeš totiž byl v té době zamilován a udržoval i poměr s mladou vdanou paní z vysoké společnosti, ten však po čase skončil a manželství s Hanou pokračovalo.

Za zmínku stojí i skutečnost, že měl Kubeš za své docentury malý konflikt s tehdejším rektorem Masarykovy univerzity, dr. Dobroslavem Krejčím. Ten byl způsoben incidentem s jedním asistentem na fakultě, který si na Kubeše u rektora stěžoval a Kubeš byl dokonce pohnán před disciplinární komisi. Ta však rozhodla v jeho prospěch a vztahy s rektorem později byly již na dobré úrovni.

Až do roku 1939 se Kubeš velmi usilovně věnoval své publikační činnosti a přípravám na profesuru. V této době zasáhla Kubeše v roce 1937 nemoc, a to kloubový a svalový revmatismus. Kubeš se poté musel dlouho zotavovat v lázních v Piešťanech. Přesto se ale usilovně věnoval práci a dle jeho slov „ženy a dívky nehrály v té době tak důležitou úlohu, jak tomu bylo dříve a bohudíky i potom.“

Z roku 1936 pochází jeho článek s názvem Reforma právnického studia. Kubeš tu vychází ze své domněnky, že student právnické fakulty nemá většinou žádný zájem o předmět a jde sem studovat pouze proto, že práva považuje za nejlehčí studium a také proto, že bude jednou jako advokát nebo ředitel velké firmy vydělávat spoustu peněz. Kubeš uvedl, že by fakulta měla v takovém mladém člověku vzbudit o právo zájem, ukázat mu, že nic není pro budoucí společnost, a tím i pro budoucnost každého konkrétního člověka, důležitější, než sloužit svému lidu spravedlností, svobodou konkrétního člověka a právní jistotou. V článku navrhuje prodloužit právnické studium na pět let.

Počátkem roku 1938 publikoval Vladimír Kubeš svou profesorskou práci Nemožnost plnění a právní norma, v níž řeší nejobtížnější otázky vlivu nemožnosti plnění na existenci právního závazku. Na základě této práce i s ohledem na Kubešovu pedagogickou a vědeckou činnost navrhl v červnu 1938 profesorský sbor fakulty, aby byl Vladimír Kubeš jmenován mimořádným profesorem československého práva soukromého na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Mimořádné poměry z let 1938 a 1939 však zabránily jeho jmenování. Jednou z příčin mohlo být i to, že celá tzv. normativní teorie začala být podle nacistického vzoru považována za „bolševickou“. Ke jmenování profesorem tedy došlo až po válce, a to v červnu 1945.

Až do uzavření vysokých škol na podzim 1939 se Vladimír Kubeš věnoval vedle učení a zaměstnání i činnosti vědecké a publikační. V odborných časopisech uveřejňoval především články o novém občanském zákoníku, platnosti smluv v mimořádných poměrech, vlivu válečných událostí na soukromé smlouvy nebo o platnosti kartelových úmluv po státoprávních změnách. Napsal také novou knihu Transcedentální filozofie Kantova a také časopisecky uveřejnil knihu Soudcovská pomoc při smlouvách.

Tato doba pro Kubeše také znamená zásadní rodinné změny, kdy se rozvádí se svou manželkou Hanou a nedlouho poté si bere mladou Vojtěšku. Ani toto manželství však nakonec nebylo šťastné. V této době umírá rovněž jeho otec, což je pro prof. Kubeše velkou ztrátou.

Na počátku války byla v Brně prováděna razie proti příslušníkům Sokola jako odveta za některou odbojovou akci s cílem všechny zatčené na seznamu popravit. Vladimír Kubeš byl tehdy v předsednictvu Vaníčkovy župy sokolské a byl proto také na seznamu, podle kterého gestapo zatýkalo. Byl však předem varován a proto uprchl do Prahy. Když později zjistil, že akce je již skončena a že gestapo se nezajímalo o něj jako konkrétní osobu, vrátil se zpět do Brna, kde přečkal bez zájmu gestapa až do konce války, a to i přesto, že daroval chirurgické nástroje po otci na pomoc zraněným partyzánům na Vysočině. Ke konci války se pak ukrýval před bombardováním v Jedovnicích, kde poznal svou budoucí třetí manželku, tehdy ještě šestnáctiletou Evu. Po osvobození pak Vladimír Kubeš vstoupil do Československé strany národně socialistické.

Po válce byla znovu obnovena činnost Právnické fakulty v Brně a Vladimír Kubeš patřil k těm akademickým funkcionářům, kterým se podařilo válku přežít. Bylo tedy nezbytné rychle jmenovat řadu nových profesorů a docentů. Chod fakulty se úspěšně rozběhl pod vedením prof. Františka Čády. Sám Kubeš byl dne 5. 6. 1945 jmenován řádným profesorem občanského práva a právní filozofie na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V zimním semestru 1945 se pak stal vedoucím nově otevřených dvou ústavů – pro právní filozofii a pro právo občanské.

Brzy také vydal svou další knihu s názvem Právní filozofie XX. století. Kubeš tu rozebral a demonstroval všechny významné proudy 19. a zejména 20. století. Kniha se skládá ze čtyř části, v nichž jsou analyzovány směry novokantovské, fenomenologické, učení ryzí nauky právní a teorie myšlenkového řádu. V této práci jsou opět popřeny základní hlediska normativní teorie, především části ovlivněné filozofem Arturem Schopenhauerem, jak tomu bylo již v Kubešových předchozích dílech. V roce 1947 pak kniha obdržela Cenu osvobození země moravskoslezské.

V této době se také Kubeš významně zasloužil o vznik Vysoké školy sociální. Kubeš sice měl některé výhrady (posluchačem se mohl stát i nematurant), ale nakonec byl v čele delegace, která o jejím zřízení musela přesvědčit i samotného prezidenta Beneše. Ten tedy nakonec po výhradách návrh na její zřízení podepsal a Kubeš pak na této škole vedl právní úsek.

V roce 1947 byl profesor Kubeš jmenován jedním ze čtrnácti expertů Národního shromáždění pro práce na nové ústavě. Spolu s profesorem Buškem tu zastupoval národní socialisty. Kubeš při práci na ústavě usiloval především o to, aby ústava vycházela z jednotného filozofického základu. Tvrdil, že nezáleží na tom, jak bude republika přesně nazvána (demokratickou, lidovou aj.), ale na tom, z jakých idejí bude ústava vybudována. Chtěl, aby se politické strany na tomto předem dohodly.

Kubeš, přestože měl jinou specialzaci, nesporně patřil k nejaktivnějším účastníkům diskuse k připravované československé ústavě. Na jeho vystupování vzpomínal například účastník prof. Weyr takto: „Kubeš to byl, který ex privata industria vedl své soukromé zápisky o jednání v našem sboru, měl evidenci o jeho usneseních, připravoval jeho další jednání, upozorňoval vždy hned na počátku schůzí, kde se musí pokračovat v rozpravě apod. Naprostá závislost ostatních členů sboru na jeho iniciativě se zejména ukazovala, když se někdy o několik minut zpozdil se svým příchodem a celý sbor byl nucen čekati, až se objeví.“ Toto vypovídalo nejen o Kubešových schopnostech a roli, ale i o jeho velkých ambicích do budoucna.

Ve svém návrhu vycházel Kubeš především z ústavy z roku 1920 a snažil se o zachování značné kontinuity. Zde například, kvůli problematice Zemských zřízení, narážel na spory především s kolegy ze Slovenska. Dále někteří historikové pochybují, zda je Kubešův návrh opravdu zcela jeho původní. Kubeš totiž často návrhy konzultoval s prof. Weyrem, který se již tehdy práce na ústavě kvůli zdravotnímu stavu neúčastnil, a proto lze předpokládat, že se mnohdy jednalo o jeho myšlenky jakožto experta na tuto problematiku. Své filozofické pojetí ústavy pak shrnul v úvodníku Svobodných novin ze dne 11. března 1947, kde tak vhodnou formou o těchto pracích informoval i veřejnost. Zde obsažené myšlenky se pak Kubešovi staly jedním z podkladů pro popularizující práci s názvem O novou ústavu, do níž zakomponoval i svůj návrh ústavy. Dostalo se mu i osobního uznání od prezidenta Edvarda Beneše.

Kubešův značný vliv a prosazování stanovisek národních socialistů znamenalo ve finále, že při projednávání v samotném ústavním výboru a při hlasováních o jednotlivých článcích se téměř ve všech případech vytvářel nekomunistický blok, který přijímal návrhy nekomunistických expertů. Vypadalo to tedy, že zřejmě i ústava jako celek bude přijata v plénu shromáždění takto vytvořeným blokem, a to proti vůli komunistů. A tak 8. ledna 1948 inicioval komunistický zástupce prof. Procházka proces, který nakonec v provázání s celým únorovým pučem rozvrátil veškeré výsledky práce sboru expertů a ústavního výboru a vedl přímo k přijetí tzv. Ústavy 9. května.

Na akademický rok 1947/1948 byl profesor Vladimír Kubeš zvolen děkanem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Byl místopředsedou a členem komise pro státní zkoušky historicko-právní, místopředsedou a členem komise pro státní zkoušky judiciální a členem komise pro státní zkoušky státovědecké. V důsledku únorových událostí však postihl profesora Kubeše velmi nespravedlivý osud. Když se brněnští komunisté dozvěděli 20. února o demisi nekomunistických ministrů, ihned uvedli do stavu bojové pohotovosti všechny odborové organizace i státní orgány ve městě, které ovládali. Dne 23. února byli rektoři a děkani všech brněnských vysokých škol svoláni k předsedovi Zemského národního výboru Píškovi. Zaplnili celý sál a Píšek je přivítal se svými náměstky a velitelem SNB dr. Babákem. Ve své řeči je varoval před chystanými studentskými demonstracemi, které se podle jeho tvrzení chystají. Uvedl následující: „Kdyby k nim došlo, nikdo nemůže zabránit tomu, aby se proti nim nepostavily srocené šiky dělníků, padne výstřel a může dojít k strašnému krveprolití. Je na vás, vysokoškolských funkcionářích, abyste tomu zabránili.“ Kubeš na této schůzi také promluvil a oponoval Píškovi, že studenty zná a že k ničemu podobnému nemůže dojít. Lze předpokládat, že podobně komunisté vyhrožovali všude, kde hrozil sebemenší náznak odporu.

Druhý den ráno se Kubeš dozvěděl, že na Karlově univerzitě v Praze již začalo „vyakčňování“ profesorů. Svolal tedy ihned schůzi profesorského sboru, na kterou se dostavili všichni vyjma nemocného prof. Weyra. Navrhl, aby v případě, že k něčemu podobnému dojde i v Brně, všichni profesoři na protest odstoupili ze svých funkcí. Byl však všemi svými kolegy přehlasován a návrh byl zamítnut. Ve svých pamětech k této události Kubeš poznamenává: „Poprvé a naposled ve svém životě jsem se rozplakal.“

I přesto byl Vladimír Kubeš zvolen místopředsedou Akčního výboru Právnické fakulty, který se v únoru ustavil. Zda chtěl takto zabránit „čistkám“ na fakultě a zachránit ji tím, je sporné. Někteří, jako např. prof. Weyr, mu toto nikdy nemohli odpustit. Nicméně ihned druhý den přišel z Prahy příkaz, že prof. Kubeš nesmí přednášet ani zkoušet. Jako důvod bylo uváděno jeho členství v expertní skupině pro novou ústavu a jeho kniha O novou ústavu, která byla prohlášena za reakční.

Když byl dne 25. února ustaven Akční výbor brněnských vysokých škol, rozhodli jeho představitelé o Kubešově vyloučení z profesorského sboru. Na protest proti tomuto rozhodnutí chtělo jít demonstrovat mnoho vysokoškoláků. A tak se rozhodl v brněnském tisku uveřejnit prohlášení ke studentům, že se ve svém učení mýlil a že je nyní třeba jen jediné – v klidu pracovat a zase pracovat. Toto své prohlášení však v žádném případě nemyslel upřímně, jak vzpomíná, ale pouze za účelem zabránění onomu slibovanému krveprolití. Doufal, že studentům nebude stát za to jít pro „takového“ člověka demonstrovat.

Profesor Kubeš nesměl nejen vykonávat své povolání, ale po únoru 1948 ani vstoupit do budovy právnické fakulty. Jím vedená Společnost pro mezinárodní ochranu mládeže, což byla jediná funkce, která mu zůstala, se proto musela z fakulty odstěhovat. V souvislosti s jeho ředitelstvím v této společnosti byl vyzván ministerstvem zahraničních věcí, aby odjel do Švýcarska a pokusil se tu dojednat návrat nezletilých utečenců z ČSR, kteří vstoupili do francouzské cizinecké legie. Na zásah náměstka ministra spravedlnosti Alfréda Dresslera však byla nakonec jeho cesta zmařena.

V únoru 1949 byl prof. Kubeš znovu osloven ministerstvem zahraničních věcí, aby v Chebu přednášel v kinosále, kam chodili často mladí lidé hodlající opustit zemi, a pokusil se tyto od onoho úmyslu ještě odvrátit. Nicméně ihned po příjezdu do Chebu byl Kubeš zatčen a obviněn z pokusu o nelegální přechod hranic. Putoval po různých věznicích, až nakonec skončil v Brně na ulici Cejl, kde byl navíc obviněn z toho, že pro zahraniční odboj vypracoval právní posudek o protiústavnosti únorových událostí.

Kubeš byl společně se svou manželkou Vojtěškou souzen podle zákona na ochranu republiky z roku 1923, ale v průběhu procesu byl jeho čin překvalifikován podle zákona z roku 1948, kde za vyzvědačství hrozil i trest smrti. Přesto Kubeš u soudu odvolal své prohlášení ke studentům z února 1948 a prohlásil, že jej nemyslel upřímně. Nakonec byl odsouzen ke čtyřem letům vězení a jeho manželka k šesti měsícům. Kubeš se proti rozsudku odvolal, ale počítal nicméně s potvrzením trestu. Odvolal se však i prokurátor a Kubešovi byl trest zvýšen na třináct let odnětí svobody. Kubeš toto mimořádné zvýšení dává ve svých pamětech za vinu intervenci Alfréda Dresslera, se kterým měl neustále špatné vztahy.

Během šesti let, které strávil profesor Kubeš ve vězení, vystřídal několik věznic a pracovních táborů. Do podzimu roku 1950 zůstával ještě ve věznici v Brně na Cejlu, kde se setkal s řadou nespravedlivě odsouzených kolegů z politických procesů. Pak následoval transport do nechvalně proslulé věznice na Borech. Podmínky zde musely být opravdu hrozivé, protože Vladimír Kubeš se za každou cenu snažil dostat do prvního možného transportu do některého z pracovních táborů, aby odsud mohl uniknout. První transport byl na konci roku 1950 do uranových dolů v Jáchymově.

Ač to zní možná podivně, ve svých pamětech se Vladimír Kubeš vyjadřuje o pracovních táborech jako o místě, kde byl spokojený. Ubytovací podmínky byly lepší než ve věznici na Borech a těžká manuální práce mu prý pomohla k tomu, aby „ozdravěl“. Období let 1951–1952 strávil Kubeš v pracovním táboře Svatopluk, kde byly dle jeho slov podmínky poměrně dobré. Kubeš dokonce dosáhl toho, že se během svého pobytu v táboře mohl již potřetí oženit se svou velkou láskou, a to o dvacet let mladší Evou. Měl také možnost částečně vědecky pracovat a psát zde některé své vědecké traktáty. Pak však následoval transport do pracovního tábora Rovnost, kde byly pro Kubeše zhoršené podmínky. Přes svůj zdravotní stav byl nucen pracovat v dolech. Navíc neměl dobré vztahy s velitelem tábora Palečkem, který byl znám svou krutostí.

Na přímluvu přítele, který byl vedoucí pracovní skupiny montérů, byl Vladimír Kubeš nakonec transportován do pracovních táborů na Příbramsku, čímž byl před Palečkem zachráněn. V pracovním táboře Mír mohl pokračovat ve své vědecké práci a dokonce si tu zřídil jakousi „malou právnickou fakultu“, kde vyučoval vězně a dokonce jim psal osvědčení o složených zkouškách. Toto se však nelíbilo správě tábora, a proto byl Kubeš na počátku roku 1954 nečekaně přeložen do tábora Vojna. Zde se po několika měsících dozvěděl, že obdržel milost prezidenta republiky, a tak byl po šesti letech strávených ve vězení prof. Vladimír Kubeš propuštěn na svobodu.

Za své propuštění vděčil Vladimír Kubeš především bratrovi, tehdy věhlasnému pražskému gynekologovi, který úspěšně operoval jednu významnou členku KSČ, která se na oplátku přimluvila až v kanceláři prezidenta republiky. Rok po propuštění se Kubešovi narodila dcera Eva.

I po propuštění musel prof. Kubeš nadále vykonávat těžkou práci a jeho právnická profese mu byla odpírána. V letech 1954–1968 pracoval nejprve jako dělník na stavbě průmyslových staveb, později byl zaměstnán u téhož podniku jako právník. V pozici jakéhosi „advokáta“ zastupoval rovněž řadu klientů před soudy a setkal se tu se šokujícími skutečnostmi komunistické justice, jako např. i s tím, že někteří předsedové senátu ani neměli vysokoškolské vzdělání. Přesto, že po dobu nucené přestávky, která trvala celých dvacet let, neměl Vladimír Kubeš příznivé podmínky pro svou vědeckou práci, vědecky nezahálel.

Ve všech volných chvílích studoval a psal. Sice zatím jen „do šuplíku“, ale s velkou zaujatostí a nadšením, jak vzpomíná ve svém životopise. Zaměřoval se především na studium díla Nicolaie Hartmanna. Kubeš již tehdy připravil řadu svých monografií a díky tomu mohl být později tak úspěšný i v zahraničí. Toto období Kubeš označoval za svá nejplodnější léta.

V rámci demokratizačních proměn uskutečňovaných v letech 1968–1969 byl Vladimír Kubeš plně soudně rehabilitován a v celém rozsahu osvobozen. Oba rozsudky, kterými byl poslán do vězení, byly zrušeny jako protizákonné. Takto soud rozhodl dne 11. dubna 1968 a Vladimír Kubeš se mohl opět plně zapojit do veřejného a politického života.

V roce 1968 se Kubeš začal angažovat v řadě spolků. Především to byl spolek K 231, který sdružoval bezprávně odsouzené v padesátých letech. Pro K 231 dokonce vypracoval návrh zákona o rehabilitaci, který obhajoval i na půdě parlamentu. Angažoval se také v Sokolu a v obrozené Československé straně národně socialistické. Díky tomu se setkal i s ministrem spravedlnosti Kučerou, který byl ministrem právě za tuto stranu. Velmi se u něj přimlouval za znovuotevření právnické fakulty v Brně a toho bylo nakonec, bezesporu i jeho zásluhou, dosaženo.

Kubešovi se také podařilo stát se v roce 1968 expertním členem komise pro vypracování změny ústavy. Nejpalčivější problém byl s problematikou Slovenska, které usilovalo o federalizaci. Kubeš toto odmítal a byl stoupencem jednotného československého národa. Při jednání komise své argumenty přednesl jejímu předsedovi Gustávu Husákovi. Ten však tuto koncepci zamítl a Kubešovi napříště zakázal se dalšího jednání účastnit.

Kubeš začal opět přednášet na obnovené právnické a dokonce i na filozofické fakultě. Nemělo to však dlouhého trvání. Po příchodu sovětských vojsk v srpnu 1968 se začaly na Kubeše i další profesory množit hanopisy v denním tisku, především Rudém právu a Rovnosti, a tak musel v roce 1971 univerzitu opustit a s ním i řada dalších kvalitních profesorů. Úroveň právnické fakulty pak velmi klesla.

Přestože mu doma nebylo umožněno náležitě vědecky pracovat, začal se Vladimír Kubeš postupně úspěšně uplatňovat v zahraničí. V roce 1973 byl jmenován internacionálním korespondentem Hans Kelsenova Institutu. Na jaře 1974 mu pak bylo poprvé umožněno vycestovat do zahraničí – do Rakouska. Zde měl v Grazu přednášku o právní filozofii a podobnou přednášku si zopakoval i později ve Štýrském Hradci. V létě 1975 se pak zúčastnil Světového kongresu právní a sociální filozofie na téma Svoboda a rovnost, který se konal v St. Louis.

V roce 1976 pak již vedl cyklus přednášek na univerzitě v Grazu na téma Základní struktury rakouského občanského zákoníka z pohledu praktických příkladů. V roce 1977 se zúčastnil Mimořádného světového kongresu právní filosofie, který se konal v australských městech Sydney a Canberra na téma Právo a budoucnost společnosti. V Innsbrucku pak přednášel v roce 1979 na téma Právo a revoluce a téhož roku se v Basileji zúčastnil devátého Světového kongresu právní a sociální filozofie. Na téma Jurisprudence a etika přednášel ve stejném roce opět v Grazu. 12. Světového kongresu v Athénách v roce 1985 se sice nemohl zúčastnit, ale vypracoval pro něj příspěvek Právo, člověk a dějiny.

Učitelské uplatnění našel Kubeš na Vídeňské univerzitě, kde počátkem října 1976 zahájil přednášky z právní filozofie na právně-vědecké fakultě Vídeňské univerzity, kam již od roku 1974 dojížděl z Brna jako hostující profesor. Tento úvazek mu skončil až v roce 1981. Některé z jeho přednášek byly v zahraničí i publikovány.

Vladimír Kubeš byl také velmi činný literárně a zúročil tak řadu věcí napsaných dříve tzv. „do šuplíku“. Své práce však musel vydat v německém jazyce, protože šance, aby je vydal doma, byla beznadějná. Jako příklad lze uvést např. díla Die Brünner rechtstheoretische Schule, Grundfragen der Philosophie des Rechts, Ontologie des Rechts nebo Theorie der Gesetzgebung. Materiale und formale Bestimmungsgründe der Gesetzgebung in Geschichte und Gegenwart. Na konci života dopisoval také v češtině své velké, kolem 1300 stran čítající, dílo Dějiny právní filozofie. To však nebylo bohužel dosud publikováno. Po celý svůj život prosazoval zásadu, že vědecká práce musí být vykonávána systematicky a intenzivně, protože jedině soustavně prováděná činnost může být podle něj základem úspěchu. I přesto, že se k němu osud nebyl zrovna příznivý, zůstával Vladimír Kubeš po celou dobu optimisticky naladěn a dovedl si života užívat.

Vladimír Kubeš zemřel dne 14. 11. 1988 ve věku nedožitých jednaosmdesáti let.

Profesor JUDr. Vladimír Kubeš patřil k významným osobnostem našeho i mezinárodního právnického života. Byl to nejen vynikající právník, ale i zkušený pedagog a vědec. Přestože Kubešovo působení na Právnické fakultě Masarykovy univerzity nebylo příliš dlouhé, jeho jméno se výrazně zapsalo do historie fakulty, o jejíž znovuotevření se v letech 1968–1969 zasloužil. Jeho dílo obsahuje množství myšlenek, které neztratily na své aktuálnosti a mohou tak být přínosem i dnes.

Vzhledem k tomu, že profesoru Kubešovi nebylo ve druhé polovině jeho života u nás umožněno publikovat, jeho četné práce nejsou dosud vůbec uveřejněny nebo jsou vydány jen v zahraničí.

4. Publikace

Periodické publikace

  • KUBEŠ, Vladimír. Čirá nauka právní a věda soukromého práva: k padesátinám prof. Dra Jaromíra Sedláčka. Časopis pro právní a státní vědu. 1935, roč. 18, č. 6–7.
  • KUBEŠ, Vladimír. Promlčení syndikátního nároku se zvláštním zřetelem k právu platnému na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Právník. 1935, roč. 74, č. 5.
  • KUBEŠ, Vladimír. O tak zvané podstatě práva: zároveň rozbor Čermákova „rozboru normativní teorie“. Časopis pro právní a státní vědu. 1941, roč. 24, č. 1–2, s. 14–48.

Neperiodické publikace

  • KUBEŠ, Vladimír. Příspěvek k nauce o žalobách z obohacení. Brno: Právnická fakulta university Masarykovy, 1931, 110 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Smlouvy proti dobrým mravům. Brno: Orbis, 1933. 316 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Le projet du nouveau Code civil en Tchécoslovaquie: (la structure et les idées générales). Prague: Édition privée, 1937, 31 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Dozor nad spořitelnami. Praha: nákladem vlastním, 1938, s. 62–71.
  • KUBEŠ, Vladimír. Nemožnost plnění a právní norma. Praha: Orbis, 1938, 280 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Mimořádné poměry a platnost smlouvy. Praha: nákladem vlastním, 1939, s. 171–186.
  • KUBEŠ, Vladimír. Obecné pojmy nauky o nemožnosti plnění: (K problematice právních pojmů systematických). Praha: nákladem vlastním, 1939, s. 157–167.
  • KUBEŠ, Vladimír. Soudcovská pomoc při smlouvách: podle vl. nař. č. 71/1943 Sb. se zřetelem k vl. nař. č. 44/1940 Sb. a k obecnému právu občanskému. Praha: Melantrich, 1943, 128 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Význam a potřeba práva: předneseno na II. sjezdu osvětových, školských a tělovýchovných pracovníků v Luhačovicích v srpnu 1946. Brno: Zemský výkonný výbor československé strany národně socialistické, odbor Kulturní rada, 1946, 23 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Právní filosofie XX. století: (Kantismus, hegelianismus, fenomenologie a theorie myšlenkového řádu). Brno: Československý akademický spolek Právník, 1947, 162 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. O novou ústavu. Praha: Melantrich, 1948, 140 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Grundfragen der Philosophie des Rechts. Wien: Springer, 1977, 87 s. ISBN 3-211-81413-2.
  • KUBEŠ, Vladimír; WEINBERGER, Ota. Die Brünner rechtstheoretische Schule: (normative Theorie). Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1980, 372 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Die Rechtspflicht. Wien: Springer-Verlag, 1981, 140 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Ontologie des Rechts. Berlin: Duncker & Humblot, 1986, 470 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. Theorie der Gesetzgebung: Materiale und formale Bestimmungsgründe der Gesetzgebung in Geschichte und Gegenwart. Wien: Springer-Verlag, 1987, 299 s.
  • KUBEŠ, Vladimír; HUNGR, Pavel (eds.). Kapitoly z právní sociologie: určeno pro posl. právnické fak. Brno: Masarykova univerzita, 1991, 120 s. ISBN 80-210-0280-8.
  • KUBEŠ, Vladimír. Právní filosofie XX. století: kantismus, hegelianismus, fenomenologie a teorie myšlenkového řádu. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 138 s.
  • KUBEŠ, Vladimír. --a chtěl bych to všechno znovu. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 194 s. ISBN 80-210-0910-1.
  • KUBEŠ, Vladimír. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl první. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 366 s. ISBN 80-210-1143-2.
  • KUBEŠ, Vladimír. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl druhý. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 376 s. ISBN 80-210-1144-0.

5. Použitá literatura

  • BOHÁČKOVÁ, Renata. Život a dílo profesora JUDr. Vladimíra Kubeše. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 31 s. ISBN 80-210-0708-7.
  • Vladimír Kubeš [online]. [cit. 28. 12. 2010]. Dostupné z: http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=5106
  • VLČEK, Eduard. Vladimír Kubeš. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra (ed.). Antologie československé právní vědy v meziválečném období (1918–1938). Praha: Linde, 2009, 694 s. ISBN 978-80-7201-750-8.

RSS Webdesign: NETservis s.r.o. copyright © Masarykova univerzita 2012