Římský proces civilní

VÁŽNÝ, Jan, Římský proces civilní. Praha: Melantrich, 1935, VIII +125 s.

Jan Vážný v práci popsal vývoj civilního procesu v jeho třech historických formách, tj. nejdříve jako procesu legisakčního, pak formulového a nakonec extraordinárního. V porovnání s prací jeho dalšího učitele Leopolda Heyrovského, věnovanou stejnému problému a detailně pojednávající o jednotlivých procesních institutech (HEYROVSKÝ, Leopold, Římský civilní proces. Bratislava: PF UK, 1925, VI + 400 s.), jde o syntetickou práci, snažící se zachytit to, co vtisklo římskému civilnímu procesu jeho charakteristickou podobu a co působilo na rozvoj právního myšlení ve starověkém Římě. Jako základní charakteristický rys klasického římského civilního řízení zdůraznil oddělení jurisdikční činnosti, která v první fázi řízení (in iure) příslušela státním orgánům (magistrátům, zejména praetorům), a činnosti judikační, svěřené v řízení apud iudicem soukromým rozhodcům („porotcům“). Oprávněně pak věnoval pozornost litiskontestaci, v níž shledal jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní prvky, a vztahu procesu k hmotnému právu. Tu upozornil především na hlavní rozdíl, který plyne z toho, že moderní proces vychází ze žaloby jako obecného právního prostředku k uplatnění hmotněprávních nároků, zatímco v římském právu se vyvinula celá řada typizovaných actiones. Ukázal také, že pojem žaloby (actio) ve svém hmotněprávním rozměru splýval s povinností, resp. neuspokojeným nárokem.

(VOJÁČEK, Ladislav, Brněnská právnická fakulta v meziválečném období let 1919 – 1939. In: MALÝ, Karel – SOUKUP, Ladislav (eds.), Československé právo a právní věda v meziválečném období a jejich místo ve střední Evropě. Praha: Karolinum, 2010, s. 168 – 169; upraveno autorem.)


RSS Webdesign: NETservis s.r.o. copyright © Masarykova univerzita 2012