Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních

GERLICH, Karel, Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních. Brno – Praha: Orbis, 1932, 148 s.

V jejích úvodních pasážích autor s odkazy na Františka Weyra, Adolfa Merkla, Jaromíra Sedláčka a Adolfa Procházku čtenářům prezentoval normativistické pojetí civilního soudního řízení vnímaného jednak jako normotvorný proces a jednak (v důsledku prvého) jako součást široce pojatého jednotného právního řízení. Hlásil se k Weyrovu rozdělení řízení na tři základní formy: zákonodárný proces, řízení, v němž je normotvorná činnost zároveň povinnostní funkcí normotvůrce, a konečně smluvní normotvorné řízení. Správní a soudní činnost zařadil do druhé formy řízení. Soudní činnost při tom odlišil od správy pomocí organizačního znaku: v justici vládne vzájemná rovnost, zatímco ve správě nadřazenost a podřízenost. Civilní proces pro něj tedy byl normotvorným dějem, odlišujícím se od jiných druhů normotvorného procesu svou organizací. Rozhodčí řízení se pak od řízení před soudem odlišovalo především rozhodujícím subjektem, tedy rozhodcem („rozsudím“). Samotné rozhodčí řízení pojímal v užším a širším pojetí. V užším do něj zahrnoval jen řízení před rozhodcem, v širším i řízení vedoucí ke vzniku rozhodčí smlouvy a řízení směřující ke zrušení rozhodčího výroku. Každá z těchto tří součástí rozhodčího řízení (v širším smyslu) se mu jevila jako samostatný normotvorný proces.

(VOJÁČEK, Ladislav, Brněnská právnická fakulta v meziválečném období let 1919 – 1939. In: MALÝ, Karel – SOUKUP, Ladislav (eds.), Československé právo a právní věda v meziválečném období a jejich místo ve střední Evropě. Praha: Karolinum, 2010, s. 178 – 179; upraveno autorem.)


RSS Webdesign: NETservis s.r.o. copyright © Masarykova univerzita 2012