Úvod ke studiu metod právnických

Kallab, Jaroslav, Úvod ke studiu metod právnických. I. Základní pojmy, II. Hlavní směry. Brno: Barvič & Novotný, 1920 a 1921, VI + 144 a 266 s.

Autor se v práci pokusil vytvořit základ právnické metodologie pojaté jako soubor poznatků, jejichž prostřednictvím lze docházet k objektivně správným právním poznatkům. Zatímco v prvním výlučně metodologickém dílu se snažil o postižení specifik právnického myšlení, ve druhém sumarizoval a kriticky zhodnotil jiné směry v právní teorii, respektive právní metodologii.

Právní metodologii pojal jako specifickou součást obecné metodologie, proto velkou část prvního dílu zabírají obecně metodologické (a noetické) úvahy. V noetických úvahách odmítl pozitivistickou představu, že poznávání je pouhým odrazem předmětu v duši poznávajícího subjektu a dospěl k závěru, že bez aktivní účasti subjektu není poznávání možné. Na logicky následující otázku, do jaké míry a jakým způsobem se subjekt podílí na poznávání, odpověděl v duchu subjektivního idealismu: svět si uvědomujeme v určitých formách, které jsou produktem naší rozumové činnosti. Poznávání ovšem není jen záležitostí našeho intelektu, ale ovlivňuje je i objekt. V některých případech pak hraje větší roli intelekt, pak jde o poznávání převážně racionální, v jiných poznávaný předmět, pak J. Kallab píše o poznávání empirickém. Podle uplatnění obou těchto prvků rozlišil obory, zabývající se tím, co je, a uplatňující empirický způsob poznávání, a obory, zjišťující, co platí, a používající racionální způsob poznávání. Tomuto rozdílu pak odpovídají i dva různé vědecké postupy – exaktní a pozitivní. Exaktní vědy, jako například matematika, jsou čistě racionální, obsahují jen abstraktní myšlenkové formy, v nichž chápeme skutečnost, kterou jinak ponechávají stranou své pozornosti. Pozitivní vědy vypovídají o určité konkrétní skutečnosti a tu s použitím intelektu a intuice, která jej musí doplňovat, buď zobecňují (a na základě toho například formulují přírodní zákony), nebo naopak individualizují, tedy hledají rozdíly mezi jednotlivostmi. To je činnost, vyžadující vzájemné porovnávání, hodnocení. V souvislosti s tím mu vyvstala otázka objektivního poznání. Za objektivní označil poznatek nezávislý od nahodilého pozorovatele, poznatek, který je v souladu se základními hodnotami, za něž považoval hodnoty pravdy, krásna a dobra.

Z metodologického hlediska Kallab považoval za základní dělení věd na vědy teoretické a praktické. Teoretické vědy podle něj uspořádávají poznatky o tom, co je, praktické o tom, co být má. V obou skupinách vydělil ještě vědy o teoretických poznatcích a o poznatcích praktických. Jurisprudenci a právní vědu (a politiku) v užším slova smyslu zařadil mezi praktické vědy o praktických poznatcích, zatímco sociologii a historii mezi teoretické vědy o praktických poznatcích. Jurisprudence byla v jeho pojetí vědou směřující k určitému empirickému cíli, respektive řešící konkrétní společenské problémy, právní věda v užším slova smyslu při řešení právních problémů abstrahovala od jednotlivostí a soustřeďovala se na to, co je společného všem právním rozhodnutím.

Výklady prvního dílu vyústily do klasifikace právních věd. V rámci nich rozlišoval exaktní právní vědy, pozitivní právní vědy a právní metodologii. Exaktní právní vědy se pokoušejí utřídit formy, v nichž lze jednotně chápat právo. Kallab viděl jako možný přirozenoprávní přístup, který klade do popředí jako jednotící činitel lidské individuum, a přístup normativní, kladoucí naopak důraz na normu pojímanou jako formu vypovídající o tom, co „býti má“. Pozitivně právní vědy zkoumají konkrétní právní skutečnost. Dělí se na teoretické, které se nezabývají tím, co má být, ale tím, co je, netvoří tedy „právní poznatky“, ale „poznatky o právu“ (sem zařadil právní historii a právní sociologii), a praktické (jednak jurisprudence a politika, jednak právní věda v užším slova smyslu, která je vědou normativní, protože při řešení právních problémů, tedy při tvoření právních norem, abstrahuje od individuálního a přihlíží jen k tomu, co je společné všem právním rozhodnutím; od exaktních věd se liší svou pozitivností). Právní metodologií, která plnila funkci – úzce pojaté – právní filosofie, rozuměl soubor poznatků o tom, jak se lze propracovat k objektivně správným právním poznatkům.

Úvod do studia metod právnických nesporně patří k nejpozoruhodnějším právněteoretickým pracím meziválečného období. J. Kallab v něm úspěšně využil výsledků dobové filosofické vědy pro zkoumání práva a vytvořil logicky pevnou konstrukci, kterou lze zásadně zpochybnit zřejmě jen v jejích ideových východiscích, tedy odmítnutím Kallabova subjektivního idealismu.

(VOJÁČEK, Ladislav, Brněnská právnická fakulta v meziválečném období let 1919 – 1939. In: MALÝ, Karel – SOUKUP, Ladislav (eds.), Československé právo a právní věda v meziválečném období a jejich místo ve střední Evropě. Praha: Karolinum, 2010, s. 155 – 157; upraveno autorem.)


RSS Webdesign: NETservis s.r.o. copyright © Masarykova univerzita 2012