Bohuslav Ečer (1893 - 1954)

1. Základní údaje

• Světově uznávaný odborník na mezinárodní právo trestní,
• profesor mezinárodního práva trestního na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (1948–1950),
• generál justiční služby,
• člen Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů,
• předseda československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku,
• soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu,
• byl mu udělen nejvyšší řád USA pro cizince - Legion of Merit (1945), dále Československá medaile za zásluhy I. stupně (1946) a Stříbrná medaile Antonína Randy (in memoriam).

Základní data:

Vzdělání:

• 1903–1911 české klasické gymnázium v Kroměříži,
• 1911–1914 Právnická fakulta ve Vídni,
• 1915–1920 Právnická fakulta v Praze (v roce 1920 získal titul JUDr.),
• 1948 docent a v témže roce profesor pro mezinárodní právo trestní.

2. Ze života

Bohuslav Ečer se narodil dne 31. července 1893 v Hranicích na Moravě v rodině úředníka. Začal navštěvovat základní školu v Rousínově a roku 1911 maturoval na kroměřížském gymnáziu. Poté se rozhodl studovat práva ve Vídni. Během studia si různě přivydělával a pracoval i v kroměřížské organizaci sociální demokracie, do níž vstoupil už jako student gymnázia v době, kdy byl silně ovlivněn okolním sociálním prostředím. Psal i do sociálnědemokratického Hlasu lidu a do kroměřížského týdeníku Českoslovanská Morava. Jelikož byl, patrně v důsledku jednoho ze svých protirakouských článků, povolán do armády, studia ve Vídni nedokončil.^[1] Ve studiu pokračoval po roce 1918 na Karlově univerzitě v Praze, kde byl v listopadu roku 1920 promován doktorem práv. Poté přesídlil do Brna, kde si po absolvování praxe u okresního soudu založil vlastní advokátní kancelář. Specializoval se především na trestní právo. Z tohoto oboru je také jeho práce Vina a mravnost, která pojednávala o procesu s Hildou Hanikovou, která si najala vraha na vlastního manžela.^[2] V roce 1922 se oženil s Ludmilou Gallovou a brzy poté se jim narodily dcery Naděžda a Jarmila.

V Brně se více zapojoval do veřejného života. Roku 1921 byl zvolen tajemníkem Dělnické akademie v Brně. Tentýž rok, po rozdělení sociální demokracie, se stal členem Komunistické strany Československa, ze které byl v roce 1929 vyloučen pro vstup do tzv. Brněnského memoranda. Roku 1924 byl zvolen do brněnského městského zastupitelstva a v roce 1935 se stal druhým náměstkem starosty města Brna. Vždy byl velice činorodý, mimo tuto veřejnou správu stále vykonával svoji advokátní praxi a aktivně se zdokonaloval v cizích jazycích, jako je angličtina, ruština a francouzština (němčinu ovládal již z dob svých studií ve Vídni). Byl členem tělovýchovné jednoty a absolvoval např. i pilotní výcvik.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v březnu roku 1933 zveřejnila brněnská Levá fronta provolání Dělnictvu a inteligenci, kterým upozorňovala na důsledky fašizace pro náš národ. Toto provolání podepsalo mnoho brněnských intelektuálů, jako např. prof. Helfert, arch. Fuchs, arch. Kroha, B. Václavek, JUDr. B. Ečer a další. Dne 31. března se konalo velké protifašistické vystoupení v Dopzu, kde vedle prof. V. Helferta, doc. J. L. Fischera, Ing. J. Hrubého a V. Vlka vystoupil i JUDr. B. Ečer. Ečerovou zásluhou vznikl na brněnské radnici blok demokratických antifašistických zastupitelů proti posílené pozici brněnských Němců po volbách roku 1935.

Po uzavření vzájemných obranných dohod Francie se SSSR dne 2. 5. 1935 a Československa se SSSR dne 16. 5. 1935 se začaly rozvíjet nové vztahy v mnoha oblastech mezi ČSR a SSSR. Znamenalo to např. rozvoj Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se Sovětským svazem. V brněnské pobočce se v říjnu roku 1934 ujal předsednictví JUDr. B. Ečer. Od roku 1936 byl členem Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, čímž vyjádřil svůj postoj k občanské válce ve Španělsku. Předsedou výboru byl prof. V. Helfert a dalšími členy byli např. malíř J. Král, prof. J. L. Fischer a JUDr. R. Fleischner.

V nejistém roce 1938 JUDr. B. Ečer organizoval velkou agitační akci za brannost národa. Své projevy pronášel v moravských a slezských městech a větších obcích. V létě roku 1938 bylo Čechům zjevné, že hrozící válce může zabránit pouze svazek tří evropských mocností: Velké Británie, Francie a SSSR. JUDr. B. Ečer využil návštěvy delegace anglických družstevníků, odborářů a intelektuálů v Brně a na brněnské radnici přednesl proslov, ve kterém Angličanům vysvětlil, co si Češi myslí o anglických politicích vládní většiny, o neobjektivní misi lorda Runcimana, ujistil je, že evropský mír zajistí jedině naprostá neústupnost velmocí vůči Hitlerovi. Následně Angličané požádali JUDr. B. Ečera, aby informoval o ČSR i jiné anglické politiky přímo v Anglii. V září 1938 odcestoval JUDr. Ečer do Velké Británie, kde pronesl osm veřejných přednášek na téma ČSR v boji proti nacismu za mír Evropy a světa. Ovšem mnichovským diktátem se potvrdily jeho nejhorší obavy. JUDr. B. Ečer se denně scházel se svými přáteli, aby společně přemýšleli, co dál. Nakonec došlo k vypracování písemného a mapového materiálu, který by prokázal, že okupace, jak ji provedli Němci v prvních deseti říjnových dnech, naprosto neodpovídá mnichovské dohodě. Tento materiál měl dokázat, kolik měst s českou většinou bylo okupováno a že si Hitler vzal to, co vyhovovalo strategickým přípravám německé armády na světovou válku. JUDr. B. Ečer s tímto materiálem odcestoval dne 27. října 1938 do Londýna, několik dnů po dr. J. Císařovi. Chtěli připomenout britské vládě její závazek, součást mnichovské dohody, že republika bude schopna života i po okupaci. V Londýně přednášeli na univerzitě 2. listopadu konzervativním a 3. listopadu liberálním poslancům a poslancům Labour Party. Poté se vrátili do Brna. Tuto tzv. brněnskou akci můžeme považovat za počátek československého odboje. Byla jedním z prvních volání po neplatnosti Mnichovské dohody.

O cestách do Velké Británie se však dozvěděli také Němci. Doktor Ečer byl varován, že byl označen za konspiranta proti Německu. Proto se začal připravovat na možnost emigrace. Dne 15. března 1939 proběhla druhá fáze okupace ČSR a o den později vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. JUDr. B. Ečer ještě stále zůstával ve vlasti, byl vyslýchán gestapem, ale to už vyřizoval nové povolení do Jugoslávie. Dne 4. dubna 1939 odjel se svou manželkou a dcerami přes Prahu do Záhřebu.

Následující tři měsíce Ečerovi strávili v Bělehradě a rozhodli se pro cestu do Velké Británie. Ečerovi se nejdříve chtěli nějaký čas zdržet v Paříži. Po vypuknutí druhé světové války však přestala víza do Velké Británie platit. JUDr. B. Ečer vstoupil v Paříži do redakce časopisu Československý boj a vedl mezinárodněprávní rubriku. Dne 17. listopadu 1939 byl v Paříži ustanoven Československý Národní výbor (dále jen ČSNV), který působil částečně jako prozatímní vláda v emigraci. V lednu 1940 převzal ČSNV Československý boj a JUDr. Ečera pověřili vytvořením oddělení pro přípravu mírové konference. JUDr. Ečer si stanovil několik úkolů, ve kterých navázal na svůj boj proti Mnichovu. Jednalo se zejména o sbírání materiálů o tom, co se stalo s našimi vyslanectvími a konsuláty po 15. březnu 1939. Šlo o přípravu materiálů pro cizí vlády o ilegalitě Mnichova a událostí 15. března 1939, o informování tisku a rozhlasu o Mnichově a 15. březnu a o jejich důsledcích mezinárodně právních, o přípravu materiálů pro mírovou konferenci z hlediska potrestání válečných zločinců, reparací, úpravy hranic, finančního zabezpečení hospodářství a dále o otázky německého obyvatelstva aj.

Ečerovým spolupracovníkem se stal docent Karlovy univerzity v Praze, dr. Vladimír Vochoč, který byl ze svého úřadu konzula v Marseille dočasně přeložen do Paříže. V Paříži v zimě 1939–1940 JUDr. B. Ečer sepsal svoji práci Okupace Čech a Moravy a zřízení "protektorátu" ve světle práva mezinárodního. Tato brožura zůstala pouze v originále, protože ji nestačili vytisknout pro německý útok na Paříž dne 14. června 1940. JUDr. B. Ečer z Paříže uprchl a následovala jeho dlouhá cesta po Francii, kde hledali s rodinou domov nebo možnost emigrace. Nakonec zůstali v Marseille. Začal tam v říjnu 1940 pracovat na československém konzulátě, který jako jeden z mála československých zastupitelských úřadů v cizině ještě fungoval. Později byl francouzskou kolaborantskou vládou ve Vichy zakázán. Pro svou činnost byl prohlášen francouzskou kolaborantskou vládou za nežádoucí osobu a musel Marseille opustit.^[3] Dne 22. června 1941 Ečerovi uprchli do Nizzy, kam byl přestěhován z Paříže Ústav pro studium mezinárodního práva, a JUDr. B. Ečer na něm začal studovat. Diplom z oboru práva mezinárodního a jiných mezinárodních věd obdržel v srpnu 1942. Začalo však hrozit nebezpečí připojení Nizzy k fašistické Itálii, a tak Ečerovi dne 3. září 1942 překročili hranice do Španělska a 6. října odcestovali z Lisabonu do Bristolu.

Ve Velké Británii už byla rozvinuta práce naší exilové vlády a všech úřadů. JUDr. B. Ečer na ni však nahlížel velmi kriticky a pro prázdné řečnění bez činů odsuzoval většinu exilových politiků. Prezident Dr. E. Beneš mu nabídl zapojení do politiky, ale JUDr. B. Ečer odmítl s tím, že se zabývá otázkou mezinárodního trestního práva, potrestáním válečných zločinů, v čemž by chtěl nadále pokračovat. JUDr. B. Ečer se nakrátko stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, poté spolupracovníkem ministra spravedlnosti exilové vlády dr. Jaroslava Stránského.

V době před druhou světovou válkou nebyl problém války, válečných zločinů a jejich potrestání dostatečně právnicky propracován, i když se otázkou útočné války zabývala už francouzská ústava z roku 1791. Stále však nebylo jasno v otázce odpovědnosti a potrestání původců války, zda je útočná válka mezinárodním zločinem a jestli (popřípadě jak) mají být potrestání státníci a vlády či organizace, které válku vyprovokovaly, podporovaly ji a parazitovaly na ní.

Dne 13. ledna 1942 se v Londýně sešli zástupci devíti států, mezi nimi i ČSR, a vydali tzv. Svatojakubskou deklaraci, první jasnější prohlášení o potrestání válečných zločinců, ve kterém Spojenci požadovali žalování a souzení válečných zločinců. Také sovětská vláda pracovala na otázce válečných zločinů. Prosazovala odevzdání nacistické vlády a jejích spoluviníků trestním soudům, popř. mezinárodnímu tribunálu. Dne 1. listopadu 1943 vyhlásily vlády USA, SSSR a VB tzv. Moskevskou deklaraci, která požadovala odeslání válečných zločinců do zemí, kde spáchali svoje zločiny a souzení a potrestání dle zákonů těchto zemí.

Tímto problémem se zabývala i společnost London International Assembly (Mezinárodní sdružení právníků, dále jen LIA), ve které zasedali zástupci mnoha zemí. Jeden z jejích výborů se zabýval právní přípravou otázky, jak potrestat válečné zločince. JUDr. B. Ečer se stal členem Komise LIA pro válečné zločiny hned po svém příjezdu do Velké Británie. A již v prosinci roku 1942 projednávali v Komisi LIA pro válečné zločiny rezoluci o potrestání válečných zločinů a návrh statutu mezinárodního soudu.

JUDr. B. Ečer předložil Komisi LIA pro válečné zločiny své návrhy, z nichž některé byly později přijaty. Jednalo se o referát Rozkaz nadřízeného a němečtí váleční zločinci ze dne 29. března 1943. Zde označil za zločinecké organizace NSDAP, SS, SA a gestapo. Jejich členové se pro vstup do těchto organizací rozhodli dobrovolně, a tím projevili svou zločineckou vůli. Obhajobu zločinců poukazem na rozkaz nadřízených nelze uznat. V druhém referátu s názvem Trestní odpovědnost hlav států Osy ze dne 28. dubna 1943 navrhl, aby hlavy států Osy, které trpěly nebo nařídily páchání zločinů na území nebo na příslušnících spojeneckých národů, byly za to osobně a trestně odpovědny, jakož i souzeny a trestány soudem, nikoliv politickým sborem.

Současně a nezávisle na činnosti LIA na této otázce pracovaly i ostatní státy. Ve dnech 15.– 18. prosince 1943 proběhl tzv. Charkovský proces. Jeho význam spočívá v tom, že šlo o první odsouzení a potrestání válečných zločinců v zemi, kde své zločiny spáchali. JUDr. B. Ečer o procesu pohotově napsal brožuru The Lessons of the Kharkov Trial (Poučení z Charkovského procesu). V tomto řízení se vycházelo z československého pojetí uposlechnutí rozkazu nadřízeného (viz výše).

JUDr. B. Ečer byl československou vládou v září roku 1943 delegován do Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů (dále jen KSN) jako mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr, v níž zastupoval ČSR. Tato komise ho jmenovala zpravodajem právního výboru. V dubnu roku 1944 předložil JUDr. B. Ečer KSN návrh, aby útočná válka byla prohlášena za zločin. Právní výbor se obrátil na profesora liverpoolské univerzity MacNaira. Ten návrh rozhodně odmítl, a to s tím, že na vyhlášení útočné války za zločin není dostatek právních norem, a pokud by byly teprve ustanoveny, pak je tu princip zásady, že zákony nepůsobí nazpět. Právní výbor nakonec převzal MacNairovo stanovisko. O osvědčení se JUDr. Ečera vypovídá i fakt, že byl v květnu roku 1945 vyslán na žádost tehdejšího velitele angloamerických branných sil, generála Eisenhowera, v čele čs. vyšetřovacího týmu do Wiesbadenu, kde tyto národní týmy pomáhaly americkým a britským vojenským úřadům při stíhání válečných zločinců.^[4]

Dne 10. října 1944 proběhla plenární schůze KSN za účasti zástupců 13 států, předsedal Angličan sir Cecill Hursd. Jedna z nejdůležitějších otázek k projednání byla, zdali příprava a rozpoutání nynější války mají býti pokládány za zločiny, které jsou v rámci kompetence Komise spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. Dlouhé a těžké jednání, jak vystihnout válečný zločin právní formulací a definicí, přicházelo do závěrečného stádia. Od 25. června 1945 se v Londýně konala konference čtyř mocností a radila se o americkém návrhu zřízení Mezinárodního vojenského tribunálu pro souzení hlavních válečných zločinců. Byl schválen dne 8. srpna 1945. K dohodě byla připojena Charta Mezinárodního vojenského tribunálu.

Dne 6. října 1945 byla už zřízenému Mezinárodnímu vojenskému tribunálu předložena žaloba na 24 vedoucích osobností Třetí říše, tak jak posléze dne 20. listopadu 1945 usedli na lavici obžalovaných. Nakonec jich však bylo jen 21, protože M. Bormann nebyl nikdy nalezen, R. Ley spáchal sebevraždu a G. Krupp byl těžce nemocný.

Byli obžalováni:

1. ze společného plánu, čili spiknutí,
2. ze zločinů proti míru (příprava, podněcování nebo rozpoutání útočné války nebo války, kterou se porušují mezinárodní smlouvy nebo závazky),
3. z válečných zločinů (porušení zákonů a válečných zvyklostí),
4. ze zločinů proti humanitě (vražda, vyhlazování, zotročení, deportace a jiné zločiny spáchané na civilním obyvatelstvu před válkou nebo během ní).

Gen. D. Eisenhower požádal dne 8. května KSN o vyslání národních vyšetřovacích týmů. Československý tým tvořili: JUDr. B. Ečer, jeho spolupracovník JUDr. Velen Fanderlík a za ministerstvo národní obrany JUDr. Arnošt Hochwald a JUDr. Pavel Schwarz. ČSR měla zájem především o říšského státního tajemníka Karla Herrmanna Franka, odpovědného za vypálení Lidic a Ležáků, říšského protektora Kurta Daluegeho a prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa. Delegace odcestovala do Wiesbadenu, kde bylo velitelství všech zúčastněných armád a soustředění významných zajatců. Dne 31. července došel z Washingtonu rozkaz o vydání K. H. Franka Československu.

Dne 20. listopadu 1945 zahájil Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku v Justičním paláci za pozornosti celého světa proces s válečnými zločinci. JUDr. B. Ečer jako předseda československé delegace předkládal tribunálu materiál proti jednotlivým obžalovaným, zejména proti říšskému protektorovi Konstantinovi von Neurathovi, W. Keitlovi a německému vládnímu funkcionáři Waltru Funkovi, kteří se provinili v Československu. Dne 22. března 1946 byl na Pankráci zahájen proces proti K. H. Frankovi. Dne 21. května vyřkl předseda mimořádného lidového soudu, dr. Vladimír Kozák, rozsudek smrti a K. H. Frank byl následujícího dne popraven.

Po konci války nejenže nacisty vyslýchal, dokonce po nich sám pátral. Dopadl například terezínského dozorce Jöckla či Karla Hermanna Franka, který řídil vyvraždění obcí Lidice a Ležáky. „Jeho úsilí dostat válečné zločince před soud bylo neúmorné,“ pamatuje si hlavní žalobce při norimberském procesu, Robert H. Jackson. Dále také přednášel o válečných zločincích, o svých zkušenostech z Norimberského procesu.

Po skončení Norimberského procesu, tj. 1. října 1946, gen. JUDr. B. Ečer ještě působil jako jeden z 15 soudců Mezinárodního soudního dvoru v Haagu v tzv. cause Korfu mezi Velkou Británií a Albánií. Mezi odbornou veřejností je znám díky svému odchylnému názoru, neboť nesouhlasil s výrokem a jeho odůvodněním a hlasoval proti rozsudku. JUDr. Ečer kritizoval Dvůr za to, že neuplatnil při svém rozhodování zásadu in dubio pro reo.^[5]

Po tom, co skončil své poslání u Mezinárodního vojenského tribunálu, se nechtěl ani vrátit do politiky ani obnovit svou advokátní kancelář. Nejlépe se mu zamlouvala myšlenka o docentuře na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zde na akademické půdě také přednesl svoji přednášku na téma Materiálněprávní normy norimberského procesu, a to dne 29. 4. 1946.^[6] Dne 25. června byl výnosem ministerstva školství jmenován docentem a 25. září profesorem pro mezinárodní právo trestní s účinností od 1. července 1948. V roce 1948 však vyučoval velmi málo, protože se většinou zdržoval v zahraničí. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně byla vládním nařízením dne 27. června 1950 zrušena. Bohuslav Ečer zůstal sice ve svazku univerzity, ale nemohl provozovat pedagogickou ani vědeckou činnost. Kvůli zdravotním problémům mu byl dne 28. března 1953 přiznán invalidní důchod. O tři dny později s ním Masarykova univerzita v Brně rozvázala pracovní poměr profesora bývalé právnické fakulty.

Dne 13. března 1954 byl Bohuslav Ečer náhle přivezen na interní kliniku Fakultní zemské nemocnice, kde po několika hodinách zemřel. Příčinou byl infarkt levé zadní komory srdeční.

Vykonstruovanému soudnímu procesu, který ho vinil z protistátní a vlastizrádné činnosti, ale JUDr. Bohuslav Ečer unikl. Státní bezpečnost ho přišla zatknout den po jeho smrti, neboť se o ní nedozvěděla. Manželka Ludmila se na čas ukryla v psychiatrické léčebně, ale dcery i zeťové byli vyslýcháni. Nakonec byla k trestu odnětí svobody na 12 let odsouzena dcera Jarmila. Propustili ji na amnestii roku 1960.

Bohuslav Ečer byl významným představitelem československé právní vědy 20. století v meziválečném a raném poválečném období. Patřil mezi spolutvůrce právní teorie v oblasti mezinárodního práva veřejného, kdy svou pozornost věnoval především otázce mezinárodního trestního soudnictví. Významným způsobem se zasloužil o to, že váleční zločinci byli spravedlivě potrestáni. Za své zásluhy byl oceněn například nejvyšším řádem USA pro cizince, a to Legion of Merite (1945), a Československou medailí za zásluhy I. stupně (1946). In memoriam byl oceněn Stříbrnou medailí Antonína Randy, udělenou Jednotou českých právníků. V roce 2001 se stal JUDr. Ečer čestným občanem města Brna in memoriam a byla po něm pojmenována ulice v městské části Brno-Bystrc.^[7]

3. Dílo

Z literárně vědecké a publikační činnosti jsou nejznámějšími jeho práce zabývající se Norimberským procesem, ve kterých profesor Ečer shrnul své zkušenosti ze svého působení u Mezinárodního tribunálu v Norimberku. Jeho práce si kladou za cíl nejen zdokumentovat průběh procesu samotného, ale jsou i pokusem o filosofickou studii otázky mezinárodní spravedlnosti. Studentské obci je určeno jeho dílo Vývoj a základy mezinárodního práva trestního. Po krátkém úvodu se zde profesor Ečer zabývá historickým vývojem mezinárodního práva trestního a otázkou potrestání zločinů a zločinců 2. světové války a zejména příprava, zřízení a činnost Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku.^[8]

Práce shrnují celoživotní zkušenosti a poznatky profesora Ečera v oblasti mezinárodní spravedlnosti a mají nespornou historickou hodnotu. Mohou být aktuální i dnes v souvislosti s nastolenou otázkou mezinárodní spravedlnosti a postavení Mezinárodního trestního soudu v Haagu.

4. Publikace

Periodické publikace

• EČER, Bohuslav. Potrestání válečných zločinů. Kruh. 1944, č. 6–8.
• EČER, Bohuslav. Hlavní materiálně právní normy Norimberského procesu. Právník. 1946, roč. 85.
• Prof. Bohuslav Ečer dále publikoval své příspěvky v časopisech Čechoslovák a Nová svoboda, které vycházely v Londýně.

Neperiodické publikace

• EČER, Bohuslav; BURIAN, Vladislav. Vina a mravnost: K procesu s Hildou Hanikovou. Brno: Jos. Pospíšil, 1924, 62 s.
• EČER, Bohuslav. The lessons of the Kharkov Trial. London: Russia Today Society, 1944, 15 s.
• EČER, Bohuslav; CENK, Edvard. Jak jsem je stíhal. Praha: Naše vojsko, 1946, 258 s.
• EČER, Bohuslav. Norimberský soud. Praha: Orbis, 1946, 380 s.
• EČER, Bohuslav. Právo v boji s nacismem. Brno: Zář, 1946, 57 s.
• EČER, Bohuslav. Poučení norimberského soudu pro Slovany. Brno: Zář, 1947, 74 s.
• EČER, Bohuslav. Vývoj a základy mezinárodního práva trestního: (se zvláštním zřetelem k československé účasti na potrestání zločinů druhé světové války a zejména na přípravě, zřízení a díle Mezinárodního vojenského tribunálu v Norinberku). Praha: V. Linhart, 1948, 216 s.

5. Použitá literatura

• Při zpracování tohoto příspěvku bylo použito veřejně přístupných zdrojů a publikací B. Ečera.
• Bohuslav Ečer [online]. [cit. 28. 12. 2010]. Dostupné z: http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2282
• FENYK, Jaroslav. Gen. prof. JUDr. Bohuslav Ečer. Universitas. 2008, roč. 41, č. 3, s. 62–64. ISSN 1211-3387.
• KILIAN, Petr. Osobnost: Bohuslav Ečer. [online]. [cit. 28. 12. 2010]. Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_spolecnost.asp?r=p_spolecnost&c=A071226_202627_p_spolecnost_wag
• NOVOTNÁ, Monika. Život a dílo prof. JUDr. Bohuslava Ečera. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 5 s. ISBN 8021007796
• TRENČANSKÁ, Naďa. Gen. JUDr. Bohuslav Ečer. [online]. [cit. 28. 12. 2010]. Dostupné z: http://www.valka.cz/clanek_12304.html

Poznámky pod čarou