Josef Vacek (1875 - 1930)

1. Základní údaje

• Významný vysokoškolský pedagog,
• těžiště práce prof. Vacka spočívala ve výuce kanonického práva,
• od roku 1908 docent pro obor srovnávací pravověda,
• od roku 1917 mimořádný profesor Právnické fakulty UK, od roku 1919 řádný profesor Masarykovy univerzity v Brně,
• v akademickém roce 1922/23 děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Základní data:

Vzdělání:

• gymnázium v Příbrami a v Praze (1893 maturitní zkouška),
• Právnická fakulta UK (tehdy české univerzity po rozpadu Karlo-Ferdinandovy univerzity) v Praze (1899 titul JUDr. tamtéž),
• studijní pobyty v Paříži a v Berlíně,
• docent pro obor srovnávací pravověda (1908),
• mimořádný profesor Právnické fakulty UK (1917),
• řádný profesor Právnické fakulty MU (1919).

2. Ze života

Josef Vacek se narodil dne 11. listopadu 1875 v Kolíně v rodině školního rady. Vyrůstal v Příbrami, kde studoval gymnázium a v roce 1893 úspěšně odmaturoval, a na pražských Vinohradech. Poté, co složil maturitní zkoušku, se rozhodl pro studium práv na pražském vysokém učení, kde získal 18. června 1899 titul doktora práv. Ještě v roce 1898 nastoupil do státní služby soudní, kde byl zaměstnán až do roku 1917. Ze svých pražských učitelů se hlásil především k profesoru Trakalovi. Fakt, že i během své kariéry pilně studoval, dokládají jeho studijní pobyty na právnické fakultě Pařížské univerzity, kde studoval u profesorů Glassona, Weisse, Sabillesa a Massigliho, a práce u profesora Kohlera v Berlíně. Po několika letech strávených v soudní službě a po studijních pobytech v roce 1908 na právnické fakultě v Praze se habilitoval pro obor srovnávací pravověda a ve svém habilitačním spise se věnoval problému mobilární vindikace v západoevropském právu moderním a v jeho dějinném vývoji. V letech 1910 a 1912 podnikl několik studijních cest do Britského muzea v Londýně, kde se zabýval studiem právních památek z doby antické. Na pražské fakultě, kde v roce 1917 dosáhl na mimořádnou profesuru, se zasadil o to, aby se začala přednášet sociologicky orientovaná srovnávací pravověda.

V roce 1919 pak patřil spolu s Bohumilem Baxou, Františkem Weyrem, Karlem Englišem a Jaroslavem Kallabem mezi prvních pět řádných profesorů jmenovaných pro Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. O působení a kvalitách pana profesora Vacka pojednal např. prof. Vladimír Kubeš ve své publikaci Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století. Píše zde, že profesor Josef Vacek „patří mezi ty právní myslitele, u nichž těžiště je spíše v projevu písemném než ústním. Jeho postřehy o základních rysech právně sociálního vývoje přinášejí ještě pro dnešek^[1] mnohé cenné poznatky.“^[2] Přednášel srovnávací pravovědu a církevní právo, později suploval i právo knihovní. Když na něj podle úředního pořadí přišla řada, stal se v akademickém roce 1922/1923 děkanem. Byl tedy po Františku Weyrovi, Jaroslavu Kallabovi a Karlu Englišovi čtvrtým děkanem právnické fakulty v Brně vůbec. Jediným žákem, který kráčel v jeho šlépějích a habilitoval se v Brně v oboru kanonického práva, byl dr. Rudolf Wierer.

Život profesora Josefa Vacka skončil předčasně, a to v nedožitých pětapadesáti letech. Koncem roku 1929 se plně projevila jeho choroba a osud mu určil, že svou životní pouť ukončí v roce následujícím (24. 5. 1930) v Praze. Pochován je v Příbrami.

3. Dílo

Srovnávací pravovědě zůstal profesor Vacek věrný po celý svůj život. Na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně však rozšířil obor své působnosti a svého bádání ještě na pole práva kanonického. V tehdejší době se hodně diskutovalo o rozluce církve od státu a po vzniku samostatného československého státu k ní i došlo. S tímto tématem bylo samozřejmě spojeno i vyučování církevního práva na právnických fakultách o jeho smyslu a účelu. Obecně se mělo za to, že tento obor nemá pro právnickou praxi valného významu, zdál se jako přežitek ze starých dob, který by měl být z osnovy právnických studií vyjmut.

Profesor Vacek byl toho názoru, že by nemělo hlubšího smyslu, aby se i nadále vyučovalo na fakultách platné církevní právo a jeho vývoj. Místo toho navrhoval, že by bylo vhodné nahradit výuku církevního práva seminářem „Dějiny práva v západní Evropě“. Tento nový předmět měl vhodně doplnit výuku předmětů „Dějiny práva ve střední Evropě“ a „Dějiny práva v zemích československých“. Nový předmět by měl pak především obsáhnout to, co bylo podle profesora Vacka z církevního práva pro běžného člověka i právníka tehdejší doby důležité, a to výklady o poměru mezi státem a církví. To z toho důvodu, že považoval vývoj poměru mezi státem a církví v západoevropských zemích za velmi pestrý a historicko-právně i kulturně velice zajímavý. Tvrdil, že v těchto poměrech lze sledovat vývoj a změny mnohých institutů kanonického práva od nejstarších dob až do doby moderní. Ministerstvo školství a národní osvěty však nařízením č. 510/1919 rozhodlo, že církevní právo zůstane ve školní osnově. Toho se profesor Vacek ujal po svém a přednášky přizpůsobil své metodě sociologicko-srovnávací. Hlavní váhu kladl právě na vylíčení poměrů mezi církví a státem, zejména v zemích západoevropských a českých.

„Vacek byl svým založením a svou povahou předurčen pro bádání historická a sociologická. Klidný, málo pohyblivý, vůči zevnějšímu světu uzavřený, přemýšlivý a důkladný, obrátil svou pozornost nejprve na právo římské. Dogmatický způsob pěstění římského práva neuspokojil ho však na dlouho. Počíná si všímati pečlivěji dějinného vývoje právních institucí římského práva, rozšiřuje pole svého studia i na jiná práva antických národů a jde ještě stále zpět do právní prehistorie. Pro srovnávací pravovědu na základě sociologickém rozhodl se Vacek pod vlivem svých zahraničních učitelů. Jako oni míní i Vacek, že v moderní době lze tvořiti, vyložiti a posouditi právní pravidlo pouze na základě znalosti oněch sociálních poměrů, na které pravidlo to dopadá, že první podmínkou činnosti právotvorné, vykládající a kritizující činnosti vědecké jest studium reálného podkladu právního pravidla, zjevu neb ústavu. Jako oni zdůrazňuje i Vacek význam právní historie, která jest jedině s to, aby odkryla spojitost mezi světem přítomnosti a světem daleké minulosti, ukazuje, kterak a proč souvisí sociální poměry dneška se svými precedencemi historickými, jako oni zkouší i Vacek srovnávací metodou ze studia analogických zjevů o sociálním životě různých národů nabýti poučení o základních zjevech všeobecného vývoje lidské organizace a kultury a osvětliti, jak sociální život prvých dob historických souvisel s prehistorií sociálního života.“^[3]

Jak již bylo výše řečeno, profesora Josefa Vacka zpočátku ovlivňovala francouzská historická a sociologická škola. Pod vlivem těchto škol napsal svou habilitační práci^[4]. V pozdějších dobách byl pak ovlivněn především učením jeho berlínského učitele Josefa Kohlera. Tento fakt názorně dokládá studie Právní věda a studium sociálních poměrů z roku 1915 a práce věnované historii manželství.^[5] „K tomuto tématu se pojí zejména práce Pravěk a manželství na základě pramenů o dávnověku kulturních národů (1912 a 1913), v níž formuloval vlastní teorii o vývoji monogamního manželství z matrimoniátu, především pro pedagogické účely určené Právní názory církve římsko-katolické ve světle dějin (I., 1923); popularizační Církev římsko-katolická a manželství (1920), učebnicové Manželské právo dle názorů církve římsko-katolické u srovnání s hlavními názory moderních právních systémů (I. a II., 1922 a 1924) a aktuální Naše revoluce a manželství (Praha 1920). V poslední práci se nemohl vyhnout ani hodnocení ´žhavé novinky´ v manželském právu, kterou představovala prvorepubliková manželská novela z roku 1919. Stavěl se k ní značně kriticky, protože byl přesvědčen, že neprospívá stabilizaci společenských poměrů.“^[6]

Je v celku snadno pochopitelné, že normativisté, jakým byl například profesor František Weyr, nebyli z práce Josefa Vacka příliš nadšeni. Zajímavým zdrojem informací o panu Josefu Vackovi jsou pak právě Weyrovy paměti. Profesor Weyr se zde o Vackovi vyjadřuje následovně: „Profesor Vacek byl starý mládenec a v každém ohledu originál. V Brně vedl naprosto samotářský život, s nikým se společensky nestýkal, nehledal si tam vůbec byt a trávil celý svůj čas, pokud nemohl ujeti do Prahy, ve svém neútulném kabinetě na fakultě, kde také na pohovce přespával; tam kupily se také u kamen celé baterie prázdných lahví. Bylo to okolí nad pomyšlení ponuré a nehostinné, v němž jeho obyvatel, tehdy sotva padesátiletý, trávil svůj osamělý život.“^[7] Jak se profesor Weyr dále zmiňuje, Josef Vacek nebyl povahově zlý, nýbrž pouze neuvěřitelně nešikovný, a to ve všech směrech praktického života, nevyjímajíc z toho ani různé zcela primitivní právnické otázky. Dle profesora Weyra nebylo divu, že měl profesor Vacek v soudní službě, ze které přešel k profesuře, jakožto právník velmi špatnou reputaci. „Ve skutečnosti byl, jak jsem již naznačil, vším spíše než bystrým právníkem. Tomu nasvědčovali i různé úřední nehody, které ho stíhaly v době jeho děkanátu. Vacek byl svou všestrannou nešikovností jistě vzácný, málokdy se v životě v podobné dokonalosti najde vyskytující se exemplář. Ale tuto vlastnost by mu bylo jistě jeho okolí, já sám v první řadě, odpustilo, kdyby se nebyl někdy svým vystupováním snažil vzbuzovati dojem, že je pravým opakem toho, čím ve skutečnosti nesporně byl, tj. přímo kolosálním nešikou.“^[8]

Podobně, i když bez přídechu odsudku a příkré kritiky, viděl práci profesora Vacka i Josef Tureček, který napsal, že „se zajímal více o sociologické problémy než juristické. I tam, kde se snaží býti juristou, podává více pozitivního pro sociologii, než pro právní vědu. … V přednáškách, článcích i monografiích řeší zhusta otázky čistě sociologické.“^[9] Weyrovy a Turečkovy názory však nesdílel například profesor Vladimír Kubeš^[10]. Vzpomínky na zemřelé kolegy sice nebývají spolehlivým pramenem, protože zpravidla zdůrazňují pozitivní a potlačují negativní rysy osobnosti^[11], přesto bych velice rád připomněl, že profesor Rudolf Dominik v něm poznal „vážného a důkladného badatele, výborného a svědomitého učitele, shovívavého examinátora, konciliantního kolegu, poctivého a charakterního člověka.“^[12] Jeho žák Rudolf Wierer pokládal prof. Vacka za „dobrosrdečného a benevolentního muže,“ který „úskalí vědy mnohým dobrým vtipem usnadnil posluchačům.“^[13]

Začátkempadesátých let ocenil částečně dílo profesora Josefa Vacka také významný právní historik VáclavVaněček. Učinil tak ve své práci České právnictví za kapitalismu, která je spíše velice smutným dokladem tehdejší atmosféry v právnických vědeckých kruzích. Václav Vaněček vyzvedl Vackův zájem právě o studium sociálních poměrů a konstatoval o něm, že „probojoval se k určitému, alespoň relativně pokrokovému stanovisku historickému a pokusil se pochopit – byť jakkoliv primitivně – i velkou skutečnost sovětské revoluce.“^[14]

Co se vztahu profesora Vacka ke studentstvu týče, lze ho charakterizovat jakožto zastřeně velmi pozitivní. Dle profesora Rudolfa Dominika měli studenti v panu Vackovi věrného přítele, aniž by o tom věděli. „Vacek dovedl dobře oceniti a pochopiti povahové i mravní kvality moravského studentstva, oblíbil si akademickou mládež moravskou a na důkaz toho věnoval jí prvou svou knihu napsanou v Brně. Zamýšlel i značnějším hmotným odkazem pamatovati na posluchače právnické fakulty brněnské.“^[15] Dle již citovaného R. Wierera své studenty nabádal, aby s láskou pěstovali vědu, která, řečeno Vackovými slovy, „v mnohých životních svízelích, jak poznáte, až se přes domnělou pedanterii vědy přenesete, je mnohdy jedinou útěchou.“^[16]

Bohužel nelze konstatovat, že by postavení profesora Vacka na brněnské fakultě bylo právě ideální. Přešel z Prahy do Brna, které pro něj bylo cizím prostředím, a to nejen společensky, ale i odborně. Jak lze vyvodit z pamětí již uvedeného prof. Weyra, svému okolí se jevil jako samotář a nepraktický starý mládenec. Veskrze pozitivnímu náhledu na jeho osobu pak mnoho nepomohl ani fakt, že se nevěnoval žádným dalším profesním aktivitám. V Brně žil vzdálen svých blízkých a bez řádného zázemí pro běžný život. V posledních letech jeho života navíc vážně onemocněl a následkem této nemoci prakticky ohluchl.

4. Publikace

Periodické publikace

• VACEK, Josef. Povaha právního nároku kupce na movitou věc, u prodavače ponechanou, tímto však dále zcizenou a odevzdanou. Právník. 1901, roč. 40, s. 658–674, s. 707–713.
• VACEK, Josef. Mobilární vindikace v právu francouzském a moderním zákonodárství románském. Sborník věd právních a státních. 1907–1908, roč. 8, s. 179–245.
• VACEK, Josef. Dr. Josef Trakal (vzpomíná Josef Vacek). Sborník věd právních a státních. 1913, roč. 13, 29 s.
• VACEK, Josef. Právní věda a studium sociálních poměrů. Sborník věd právních a státních. 1914–1915, roč. 15, s. 149–176.
• VACEK, Josef. O dozoru nad podnikem. Právník. 1915, roč. 54, s. 473–483, s. 515–521, s. 557–565, s. 595–603, s. 632–643.
• VACEK, Josef. Dějiny fakulty ve školním roce 1922/23. Vědecká ročenka Právnické fakulty Masarykovy univerzity. 1922, roč. 1, s. 201–205.
• VACEK, Josef. Idea komunismu na Veliké Rusi v době předrevoluční. Vědecká ročenka Právnické fakulty Masarykovy univerzity. 1922, roč. 1, s. 44–60.
• VACEK, Josef. O zasnoubení v církevním právu římskokatolickém. Vědecká ročenka Právnické fakulty Masarykovy univerzity. 1923, roč. 2, s. 53–77.
• VACEK, Josef. Za prof. Kamilem Hennerem. Nekrolog, 1928.

Neperiodické publikace

• VACEK, Josef. Problém mobilární vindikace v západoevropském právu moderním a dějinný jeho vývoj. Svazek I. Kniha prvá. Exposice problemu: část úvodní a část historická. Knihovna Sborníku věd právních a státních; A. řada právovědecká, č. 10. Praha: Bursík a Kohout, 1906, 244 s.
• VACEK, Josef. Problém mobilární vindikace v západoevropském právu moderním a dějinný jeho vývoj. Svazek II. Kniha prvá. Exposice problemu: práva moderní. Knihovna Sborníku věd právních a státních; A. řada právovědecká, č. 20. Praha: Bursík a Kohout, 1908, 67 s.
• VACEK, Josef. Pravěk a manželství: na základě pramenů o dávnověku kulturních národů. Část I.: Úvodní. Část II.: Původní podoba soc. života. Knihovna Sborníku věd právních a státních; A. Řada právovědecká, č. 26. Praha: Bursík a Kohout, 1912, 151 s.
• VACEK, Josef. Pravěk a manželství: na základě pramenů o dávnověku kulturních národů. Sešit druhý. Část III.: Nový způsob socialního života a manželství. - Závěr: Manželství se šíří. Knihovna Sborníku věd právních a státních. A. Řada právovědecká, č. 26. Praha: Bursík a Kohout, 1913, s. 152–304.
• VACEK, Josef. Církev římsko-katolická a manželství. (Předneseno v lidových extensích vysokých škol brněnských). Knihovna socializace vědy, sv. 1. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1920, 55 s.
• VACEK, Josef. Naše revoluce a manželství. (Předneseno v lidových extensích vysokých škol brněnských). Knihovna socializace vědy, sv. 2. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1920, 104 s.
• VACEK, Josef. Manželské právo dle názorů církve římskokatolické u srovnání s hlavními názory moderních právních systémů, díl I. Edice Knihovna československého akademického spolku Právník, sv. 4. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1922, 151 s.
• VACEK, Josef. Organisace církve římsko-katolické, dle přednášek univ.prof. Dr. J. Vacka. Brno: Nákladem Československého akademického spolku Právník, 1922, 80 s.
• VACEK, Josef. Právní názory církve římsko-katolické ve světle dějin. Díl prvý. Edice Knihovna československého akademického spolku Právník, sv. 1. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1923, 241 s.
• VACEK, Josef. Manželské právo dle názorů církve římsko-katolické u srovnání s hlavními názory moderních právních systémů, díl II. Edice Knihovna československého akademického spolku Právník, sv. 7. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1924, s. 156–303.

5. Použitá literatura

• Archív MU v Brně
• Bibliografie – Josef Vacek [online]. The European Society for History of Law [cit. 20. 12. 2010]. Dostupné z: http://www.historyoflaw.eu/czech/bibliografie.html
• DOMINIK, Rudolf. In memoriam Josefa Vacka. Vědecká ročenka Právnické fakulty Masarykovy univerzity. 1930, roč. 9, s. 302–307.
• KUBEŠ, Vladimír. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl I. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 366 s.
• Medailonek – Josef Vacek [online]. The European Society for History of Law [cit. 20. 12. 2010]. Dostupné z: http://www.historyoflaw.eu/czech/medajlonky.html
• Profesor dr. Josef Vacek padesátníkem (šifra – IK – ). Všehrd. 1925–1926, roč. 7, s. 52–53.
• TUREČEK, Josef. Vzpomínka. Naše věda. 1930, roč. 9, č. 6, s. 140–141.
• VANĚČEK, Václav. České právnictví za kapitalismu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953, 190 s.
• WEYR, František. Paměti. 2. Za republiky (1918–1938). Brno: Atlantis, 2001, 518 s.
• WIERER, Rudolf. Za profesorem Josefem Vackem. Všehrd. 1929–1930, roč. 11, s. 287–288.

Poznámky pod čarou