Historie právní vědy

V duchu našeho motta můžeme už na úvod konstatovat, že Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně sice neměla tradici jako pražská fakulta, ale „svůj směr, svoji individualitu“ ve vědecké práci si cíleně pěstovala od počátku.

Právnická veřejnost spojuje brněnskou fakultu především s rozvíjením normativní právní teorie (ryzí nauky právní, v dobových textech i čiré nauky právní, čisté nauky právní nebo normologie) a s osobností Františka Weyra, případně dalších jejích přívrženců. V Brně však působili i další profesoři, jejichž pohled na právo se od Weyrova zcela nebo zčásti lišil. Někteří se opírali o zásadně jiná filozofická východiska, případně se filozofickým úvahám o povaze práva a způsobu jeho poznávání cíleně vyhýbali. O jednom z nich, spoluzakladateli fakulty Bohumilu Baxovi, František WEYR napsal, že je způsobem svého uvažování „z jiné planety“ (Paměti 2. Za republiky. 1918 – 1938. Brno: Atlantis, 2001, s. 62). Naopak jiní měli k Weyrovu normativismu velmi blízko, protože je spojovalo společné teoretické východisko: novokantovské filosofické myšlení. V obecném povědomí rozšířené ztotožňování brněnské právní školy s normativní teorií proto považujeme za poněkud zužující. Jako vhodnější se nám jeví zahrnout do ní nejen „čisté“ normativisty, ale též všechny ostatní novokantovsky orientované učitele a označit ji za brněnskou novokantovskou právní školu (a zároveň nezapomínat, že na fakultě působily další osobnosti, jejichž teoretická východiska byla odlišná).

Brněnská novokantovská právní škola se profilovala jako vyhraněný filozoficky orientovaný směr právní vědy. Inspirovala se platonovsko-kantovskou idealistickou filozofií v podobě, kterou jí později vtiskl Arthur Schopenhauer. Její kritický idealismus použitý pro přírodovědecké poznávání aplikovali F. Weyr, jeho přímí následovníci a další brněnští učitelé na normativní sféru (a národohospodář Karel Engliš a jeho pokračovatelé pak ještě na sféru teleologickou). Více či méně důsledně oddělovali „to, co je“ a je poznávané metodami přírodních věd, od toho, „co má být“, tedy od sféry norem a z nich plynoucích povinností, které jsou předmětem zájmu právní vědy (a Engliš a spříznění národohospodáři ještě vymezovati třetí sféru, která byla předmětem jejich zkoumání: „to, co je chtěno“).

Shrňme tedy, že k brněnské novokantovské právní škole patřili nejen normativisté na čele s Františkem Weyrem, ale také další brněnští učitelé, jako Jaroslav Kallab a jeho žáci, věnující pozornost nejen zkoumání práva jako formy, ale i jurisprudenci, nebo František Rouček se svéráznou jurilogií. Novokantovství je spojovalo též s národohospodáři na čele s Karlem Englišem, který vyšel z normativismu a na jeho základě rozvinul teleologickou koncepci. Engliš a jeho druzi tvořili tzv. brněnskou národohospodářskou školu, kterou můžeme pod brněnskou novokantovskou právní školu též (volně, protože nebyla v pravém slova smyslu právní) podřadit.

K normativismu se na brněnské fakultě vedle F. Weyra hlásili odchovanci prežské právnické fakulty starší generace civilista Jaromír Sedláček, konstitucionalista Jaroslav Krejčí a učitel trestního práva Jaroslav Stránský. Snahu vycházet z normativistických pozic můžeme vypozorovat i v pracích internacionalistů Michaila A. Zimmermanna a Bohumila Kučery. Englišovu národohospodářskou koncepci akceptoval Jan Loevenstein.

Naprostá většina absolventů fakulty, kteří brzy začali doplňovat sbor brněnských vyučujících, zpočátku vyznávala normativní teorii (abecedně Hynek Bulín, Kazimír Čakrt, Karel Gerlich, Václav Chytil, Vladimír Kubeš, Zdeněk Neubauer, Jaroslav Pošvář, Adolf Procházka a Vladimír Vybral). Národohospodáře (K. Čakrta, V. Chytila a V. Vybrala) ovšem posléze inspirovala Englišova teleologická koncepce. Mezi novokantovce patřili také Erich Olšar a Josef Kepert, kteří vyrůstali především jako Kallabovi odchovanci (i když s jistou rezervou se k nim jako ke svým žákům hlásil i F. Weyr). Zcela se tak vymykal jen Rudolf Wierer, kráčející ve šlépějích sociologicky orientovaného Josefa Vacka.

Mimo hlavní novokantovský proud na fakultě stáli tři z prvních profesorů fakulty: právní historik a konstitucionalista Bohumil Baxa, sociologicky orientovaný Josef Vacek, oscilující mezi srovnávací pravovědou, právní historií a kanonickým právem, a brzy i „odpadlík“ od normativismu, profesor správní vědy a správního práva a také komercionalista Rudolf Dominik. K nim se dále řadili další právní historik František Čáda, tradicionalistický procesualista František Vážný st., jeho synovci romanista Jan Vážný a komercionalista František Vážný ml., další komercionalista Karel Kizlink, který brzy přešel do Bratislavy (a kterého někteří řadí k normativistům), a zmíněný kanonista Rudolf Wierer.

Novokantovské koncepce se jako ambiciózní nové směry v právní vědě potřebovaly vymezit především vůči „panující právní vědě“ (F. Weyr), ale též proti jiným novým směrům, které se v právní vědě prosazovaly (zejména vůči sociologické škole a vzájemně mezi sebou). To brněnské novokantovce pochopitelně vedlo k častým názorovým střetům na fakultě i mimo ni. I když občas přerůstaly až do roviny osobních půtek, jejich výsledkem byla řada nových myšlenek, které obohacovaly právní vědu.

2.1 Charakter publikací

Výsledky vědecké práce se promítají především do vědeckých monografií. Těch však vznikalo poměrně málo a nelze nevidět, že velmi často čistě účelově, pro získání habilitace nebo profesorského jmenování. Ryze odborné publikace se na malém československém trhu prodávaly minimálně. Proto zejména mladí autoři museli překonávat obtíže s jejich vydáváním, hledat finanční podporu u státních institucí nebo svých zaměstnavatelů, případně sáhnout do vlastní kapsy. Monografickou produkcí brněnských učitelů si blíže přiblížíme v souvislosti s rozvíjením jednotlivých oborů právní vědy.

Mezi tituly meziválečné právnické tvorby zaujímaly významné místo komentáře právních předpisů nebo jejich souborů. S brněnskými učiteli je spojen zejména monumentální a nedávno znovu vydaný komentář k občanskému zákoníku (ROUČEK, František – SEDLÁČEK, Jaromír, Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. I. – VI. Praha: V. Linhart, 1935 – 1937, 1192, 970, 680, 866, 1011, 600 s.), ale i řada dalších.[2] V situaci, kdy vedle sebe platily dvě podoby československého práva, autentický text recipovaných předpisů byl cizojazyčný a na Slovensku a Podkarpatské Rusi se uplatňovaly i právní obyčeje a výsledky soudcovské tvorby práva, to byly práce velmi potřebné. Za vědecké v pravém slova smyslu však lze označit snad jen ty nejzdařilejší.

Totéž platí i o učebních textech, i ony balancovaly na pomezí odborné a vědecké produkce. Učitelé je často vydávali čistě účelově a narychlo jako přepis textu přednášek. Takové učební pomůcky v Brně vznikaly zejména v prvních letech existence fakulty, kdy si učitelé teprve budovali koncepci vyučovaných oborů. Vedle nich se však postupně začaly objevovat učebnice, jimž rozhodně vědeckou hodnotu nelze upřít. Takovými byly například výklad trestního práva hmotného Jaroslava KALLABA (Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. Část obecná i zvláštní. Praha: Melantrich, 1935, XVIII + 337 s.), pozdější texty Jaromíra SEDLÁČKA zachycující jednotlivé součásti občanského práva[3] nebo Mezinárodní právo soukromé Michaila A. ZIMMERMANNA (Brno: Čs. a. s. Právník, 1933, XII + 445 s.).

Vítanou publikační příležitost nabízely reprezentační práce typu Československé vlastivědy (v ní se prezentovali například F. Čáda, J. Kallab, F. Weyr, J. Loevenstein) a velké slovníky. Brněnští učitelé se zpracováním mnoha hesel i organizačně (F. Weyr) podíleli na vydávání dodnes ceněného pětidílného Slovníku veřejného práva československého. O zdárné dokončení jiného ambiciózního projektu, na němž se brněnští učitelé též zúčastnili, Slovníku národohospodářského, sociálního a politického, se jako hlavní redaktor, autor řady hesel i ten, kdo zajišťoval potřebné finance, významně zasloužil Dobroslav Krejčí. Brněnští učitelé se také aktivně účastnili jednání právnických sjezdů, zejména druhého, konaného v roce 1925 v Brně (Druhý sjezd právníků československých. I., II. Brno: vlastním nákladem přípravného výboru 1925, [přeruš. str.]).

Velmi ceněnou příležitostí k prezentování výsledků vědecké práce bylo publikování v poctách významným osobnostem právní vědy. Z brněnských učitelů kolegové vydáním pocty ocenili Karla Engliše, Františka Weyra a Jaroslava Kallaba.[4]

Začínajícím i renomovaným učitelům usnadňovaly publikování cílevědomě budované edice právnických prací a s nimi spojená snaha získávat pro autory podporu od státních institucí i z jiných zdrojů. Jednou z takových edicí byla Sbírka spisů právnických a národohospodářských, kterou inicioval a v podstatě i organizoval F. Weyr. Příležitost v ní dostávali především učitelé brněnské fakulty a příznivci normativní teorie a příbuzných směrů. Mezi necelou stovkou svazků, které vyšly v meziválečném období, ovšem najdeme i práce učitelů ostatních fakult a překlady cizojazyčné literatury. Doplňovaly je i učební texty, jejichž vyšší náklad z části kryl výdaje spojené s vydáním méně prodejných monografií. Na přelomu dvacátých a třicátých let v Brně spatřilo světlo světa též několik málo svazků edice studentských prací ze seminářů. Projekt však brzy pohřbily finanční problémy.

Vědecká činnost učitelů se promítala také do časopiseckých („revuálních“) a jiných příležitostných článků. Brněnští učitelé pochopitelně publikovali především v periodikách nějak spojených s fakultou, tj. v její Vědecké ročence, Časopisu pro právní a státní vědu a Revue internationale de la théorie du droit. Někteří se už za studií a pak i jako učitelé významnou měrou spolupodíleli na vydávání studentského časopisu Všehrd. Za všechny je třeba vyzvednout Františka Čádu. Stati brněnských učitelů najdeme také ve Sborníku pro právní a státní vědu, Právníku, Právnom obzore, Obzoru národohospodářském, Zahraniční politice, Moderní době, Veřejné správě, Parlamentu a v dalších časopisech, mezi nimiž pochopitelně nechyběly ani zahraniční (nejčastěji německé, rakouské nebo italské). Časopisecké články, které považovali za zásadní, autoři poměrně často vydávali i jako separáty („zvláštní otisky“). Vzhledem k velkému počtu článků brněnských učitelů jen zcela výjimečně zmíníme některé z nich a odkážeme na některé z celé řady publikovaných bibliografií.[5]

Širší veřejnosti přibližovali brněnští učitelé výsledky své vědecké práce v příležitostných brožurách, denním tisku a tehdy moderním radiovém vysílání.

2.2 Rozvíjení novokantovské právní vědy

František WEYR zformuloval své pojetí normativní teorie nejdříve v práci Základy filosofie právní. Nauka o poznávání právnickém (Brno: A. Píša, 1920, XI + 244 s.), pak uceleně a s řadou obsahových posunů v obsáhlé Teorii práva (Brno: Orbis, 1936, 388 s.), kterou sám označil za spojení všeho, co dosud ve vědě dokázal, a nakonec zase poněkud jinak ve stručné učební pomůcce nazvané Úvod do studia právnického (normativní theorie) napsané na podzim roku 1938, ale vydané až po osvobození (Brno: Čs. a. s. Právník, 1946, 64 s.; nově Brno: MU, 1994, 79 s. ISBN 80-2100-915-2). K vysvětlování povahy svého učení se vracel i v celé řadě drobnějších publikací a polemik.

Jaromír SEDLÁČEK, první civilista mezi čelnými představiteli normativní teorie, hledal cestu k tomu, jak využít normativní právní vědu i k řešení obsahových, tedy praktických právních problémů. Promítlo se to zejména do úvodních výkladů jeho Občanského práva československého (Brno: Č. a. s. Právník, 1931, II, 299 s.).

V raných pracích Karla ENGLIŠE je zřetelný vliv právního normativismu. Na jeho podkladě ovšem později rozvinul vlastní národohospodářskou teleologii. V roce 1930 ji formuloval v prvním dílu zamýšleného trojdílného výkladu hospodářské teorie Teleologická theorie hospodářská, nazvaném Teleologie jako forma vědeckého poznání (Praha: F. Topič, 162 s.). Na Englišovy úvahy navázal zejména Jan LOEVENSTEIN. Jeho pojetí nejuceleněji prezentuje posmrtně vydaná práce, kterou jeho žáci nazvali Velká teleologie. Konstrukce hospodářské noetiky (Praha: nákladem Fr. Řivnáče, 1933, 352 s.).

Za nejvýznamnější právně-filozofickou práci z pera Jaroslava KALLABA je třeba považovat Úvod ve studium metod právnických. (Brno: Barvič & Novotný, 1920, 1921, VI + 144 a 266 s.). Podobně jako J. Sedláček se v učebnici Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. Část obecná i zvláštní (Praha: Melantrich, 1935, XVIII + 337 s.) pokusil svou koncepci aplikovat na výklad platného trestního práva.

František ROUČEK svou svéráznou jurilogii v ucelené podobě představil v roce 1938 (Základy právnického myšlení čili Nástin jurilogie. Brno: Barvič & Novotný, 169 s.).

Začínající brněnští učitelé odchovaní fakultou zpravidla považovali za potřebné ve svých monografických prvotinách, které ve třicátých letech předkládali jako habilitační spisy, vyložit vlastní vidění základních principů normativní teorie, Kallabovy či Englišovy koncepce. Velký tvůrčí potenciál prokázali zejména Zdeněk Neubauer, Vladimír Kubeš a předčasně zemřelý Josef Kepert.

V souvislosti s učiteli z řad absolventů fakulty nelze nezmínit úlohu, jakou tehdy ve výchově budoucích učitelů hrály (některé) semináře. Tvořily jakousi nadstavbu nad „běžnou“ výukou a profesoři je vypisovali pro úzký okruh řádných studentů i dalších zájemců. Členy svého semináře pak cíleně připravovali k vědecké práci. Už v seminářích na brněnské technice vychovali F. Weyr a K. Engliš některé z prvních učitelů fakulty (navštěvovali je R. Dominik, J. Sedláček nebo J. Stránský). Vědecky koncipovanými semináři na fakultě pak prošli všichni výše zmínění docenti, z nichž někteří ještě před válkou dosáhli na profesuru (Z. Neubauer, A. Procházka, V. Vybral a R. Wierer).

2.3 Rozvoj jednotlivých odvětví právní vědy

• Právní dějiny, církevní a římské právo

Pěstování právní historie a církevního práva bylo v Brně spojeno se čtyřmi učiteli: Bohumilem Baxou, Františkem Čádou, Josefem Vackem a Rudolfem Wiererem. Římské právo reprezentoval především Jan Vážný.

Bohumil BAXA se hlásil k tradičnímu pozitivistickému směru právní vědy. Jako právní historik se intenzivně se věnoval zejména období let 1790 až 1848, od nějž plynule přecházel k počátkům konstitucionalismu na našem území.[6] Koncepční charakter měla jeho studie K periodizaci a povšechné charakteristice Dějin práva na území republiky československé. (Vědecká ročenka Právnické fakulty MU, roč. XII/1933, s. 51 – 63). Do prvního dílu monumentálního Roučkova a Sedláčkova komentáře k občanskému zákoníku napsal stručný přehled historie soukromého práva (Praha: V. Linhart, 1935, s. 44 – 59).

František ČÁDA na sebe upozornil studii z Prací ze semináře dějin českého práva na Karlově univerzitě (Ležení podle českého práva zemského. Praha: UK, 1920, 1922, 65 s.), neboť objevil téměř nezpracovaný problém z historie českého práva. Svou celoživotní dráhu editora středověkých a raněnovověkých právních památek zahájil mezi válkami edicemi právní knihy Ondřeje z Dubé (Nejvyššího sudího království Českého Ondřeje z Dubé Práva zemská česká. Historický archiv České akademie č. 48. Praha: Česká akademie věd a umění, 1930, XI + 231 s.) a moravského zemského zřízení (Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným. Praha: Česká akademie věd a umění, 1937, 245 s. + III s. obr. příl.). Ve dvacátých letech publikoval přehledy nově vydávané československé právnické literatury.[7]

Původním oborem Josefa VACKA byla srovnávací pravověda. Jeho sociologickou orientaci dokládá zejména studie Právní věda a studium sociálních poměrů (In: Sborník věd právních a státních, roč. XV/1915, s. 149 a násl.). V Brně ovšem přednášel především církevní právo, a to ovlivnilo i jeho vědecké zaměření. Soustředil se na historii manželství a publikoval o ní hned několik vědeckých a popularizačních statí.[8]

Vackovým pokračovatelem se stal Rudolf WIERER. Z jeho tvorby vyzvedneme práce Stát a církev (Praha – Brno: Orbis, 1932, XII + 197 s.) a Uznání a právní postavení náboženských společností podle zákona z 20. května 1874, č. 68 ř. z. (Praha – Brno: Orbis, 1935, 106 s.). První z nich se habilitoval a získal za ni Hennerovu cenu, druhá mu byla podkladem pro udělení mimořádné profesury.

Jan VÁŽNÝ se jako první z českých romanistů nechal ovlivnit italskou školou. Po příchodu z Bratislavy vydal práci Římský proces civilní (Praha: Melantrich, 1935, VIII + 125 s.) a řadu drobnějších článků. Ke konci třicátých let se jeho pozornost obrátila k problémům dědického práva. Své bádání završil prací Pupilární substituce ve vývoji římského práva. K dějinnému vývoji dědického náhradnictví (Praha: ČAVaU, 1940, 64 s.).

• Občanské (hmotné a procesní), obchodní, směnečné a pojišťovací právo

Obory občanského, obchodního, směnečného a pojišťovacího práva měly na brněnské fakultě zastoupení zejména v osobách Jaromíra Sedláčka, Rudolfa Dominika, Františka Roučka, Františka Vážného st. i ml., Karla Kizlinka, Vladimíra Kubeše, Adolfa Procházky, Hynka Bulína a Karla Gerlicha.

Práce Jaromíra SEDLÁČKA Vlastnictví a vlastnické právo. Kritický pokus. (Brno: Barvič & Novotný, 1919, 58 s.) vyšla jako první svazek Sbírky spisů právnických a národohospodářských a autor se v ní pokusil aplikovat normativistický přístup na občanskoprávní problematiku. Pak s ohledem na potřeby výuky zpracoval i další součásti občanského práva hmotného. Diskuse kolem pozemkové reformy jej přivedly k napsání práce Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí(Brno: Barvič & Novotný, 1922, 294 s.). Ve třicátých letech obrátil svou pozornost k manželskému právu (Reforma manželského práva. Praha: V. Linhart, 1938, 83 s.). Z jeho učebnicových textů znovu připomeneme alespoň Občanské právo československé. Všeobecné nauky. (Brno: Č. a. s. Právník, 1931, II + 299 s.). V přehledu Sedláčkových stěžejních prací samozřejmě nemůže chybět již zmiňovaný šestidílný komentář k občanskému zákoníku, známý jako „Rouček – Sedláček“.

Sedláčkův spoluautor František ROUČEK se věnoval občanskému i obchodnímu a směnečnému právu. V oboru občanského práva v roce 1927 publikoval všeobecnou část práce Občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi (Kroměříž: J. Gusek, 1927, XVI + 144 s.), v níž ovšem pojednal hlavně o metodách právní vědy, pramenech a základních pojmech práva. Jeho výklady jsou noetického a metodologického charakteru, takže konkrétně o občanském právu platném na Slovensku vypovídají jen ve velmi obecné rovině. Na konci třicátých let napsal v duchu své jurilogie dvoudílné Československé právo obchodní. (I. Část obecná, II. Část zvláštní. Praha: V. Linhart 1938, 1939, 196 a 442 s.). Už dříve vypravoval souvislý výklad směnečného práva (Nové československé právo směnečné. Podrobný systém. Praha: Státní tiskárna, 1927, 208 s.; přepr. a dopl. 2. vyd. 1931, 217 s.) a komentář k československému směnečnému zákonu, na jehož přípravě se významně podílel (Československý zákon směnečný. Praha: Čs. Kompas, 1928, VII + 431 s.).

Za nejnadanějšího Sedláčkova žáka je považován Vladimír KUBEŠ. Habilitoval se na podkladě nebývale rozsáhlé práce Smlouvy proti dobrým mravům (Praha – Brno: Orbis, 1933, XII + 316 s.), oceněné i Českou akademií věd a umění. Další práce Nemožnost plnění a právní norma (Praha – Brno: Orbis, 1938, 280 s.) měla být první částí („úvahami obecnějšího rázu“) rozsáhlejšího díla, které ovšem nedovedl do konce.

První předseda Nejvyššího soudu František VÁŽNÝ st. patřil mezi nejuznávanější prvorepublikové právníky. Na fakultě vyučoval občanské soudní řízení. Jeho nejvýznamnější prací je výklad občanského soudního procesu v práci O ústrojí a příslušnosti soudů s dodatky o jazykovém právu a o nápravě výroků úřadů správních o nárocích soukromoprávních pořadem práva (2. doplněné vydání. Brno: Čs. a. s. Právník, 1926, 301 s.), podaný v duchu tehdejší „tradiční“ právní vědy. O rozvoj dobové i pozdější právní vědy se zasloužil též jako vydavatel Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních republiky československé. (Praha: Nejvyšší soud, 1919 – 1949), mezi právníky obecně známé právě pod jeho příjmením.

Adolf PROCHÁZKA už v roce 1925 připravil pro druhý sjezd československých právníků v Brně pojednání Zajišťovací převod (In: Publikace 2. sjezdu československých právníků v Brně v roce 1925. I. sekce Právo občanské a obchodní. Brno: vlastním nákladem přípravného výboru, 1925, [přeruš. str.]). Habilitoval se na základě práce Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 Obč. zák. (Brno: Barvič & Novotný, 1928, XXVI + 201 s.), za kterou získal hlavní cenu ministerstva spravedlnosti. V monografiích Žalobní důvod (Praha – Brno: Orbis, 1932, XVIII + 100 s.) a Tvorba práva a jeho nalézání (Praha – Brno: Orbis, 1937, XVII + 154 s.) se jako první z československých civilistů pokusil řešit z pohledu normativní teorie procesněprávní otázky.

Hynku BULÍNOVI ml., který se také věnoval problematice civilního procesu, posloužila k habilitaci obsáhlá práce Dovolání podle práva československého, německého a francouzského (Brno – Praha: Orbis, 1935, 450 s.).

Problémy civilního procesu vykládal v duchu normativní teorie též Karel GERLICH. I u  něj musíme vzpomenout habilitační práci (Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních. Brno – Praha: Orbis, 1932, 148 s.), neboť se jednalo o první československou monografií o rozhodčím řízení. V roce 1934 se prezentoval spisem Skutkové zjištění a právní posouzení v soudním řízení (Praha – Brno: Orbis, 1934, XVII + 57 s.), ale dočkal se spíše kritických reakcí. V práci Soudní řízení ve věcech manželských podle česko-slovenského civilního práva procesního (Praha – Brno: Orbis, 1939, XI + 122 s.) vyložil i své obecné představy o povaze civilního soudního řízení jako o jedné z forem specifického právního řízení. Úspěšně vydával komentáře předpisů z oblasti rodinného práva[9].

Rozvíjení obchodního práva bylo na brněnské fakultě spojeno zejména s osobou Karla KIZLINKA, i když v roce 1929 přešel do Bratislavy. Jeho pozornost se koncentrovala především na problematiku obchodních společností a směnečného práva. Naznačil to už jeho habilitační spis Akciová společnost v konkurzu (Brno: Barvič & Novotný, 1924, VII + 111 s.). Pak se akciovým společnostem věnoval v řadě článků. Před získáním profesury v Bratislavě zveřejnil stať Ochrana věřitelů při likvidaci společnosti s ručením omezeným, určenou pro druhý sjezd československých právníků (In: Druhý sjezd právníků československých. I. Brno: vlastním nákladem přípravného výboru, 1925, [přeruš. str.]).

Další brněnský komercionalista František VÁŽNÝ ml. se v roce 1927 habilitoval především na základě práce O nejdůležitějších listinách užívaných při nákladní smlouvě dle obchodního zákona, též se zřetelem k železniční a poštovní smlouvě nákladní (Brno: Barvič & Novotný, 1925, VI + 97 s.; musel ji doplnit spisem ze směnečného práva, ale ten měl v podstatě jen informativní charakter).

Doplňme, že na fakultě velmi krátce působil též soukromý docent Mikuláš KAŠPÁREK (&undefined;1922). Je autorem práce O uzavření smlouvy pojišťovací podle práva československého se zvláštním zřetelem ku právu švýcarskému, německému a ku francouzské osnově o smlouvě pojišťovací (Brno: Barvič & Novotný, 1920, 65 s.).

• Trestní právo a trestní řízení

Trestní právo se v Brně oprávněně spojovalo zejména s Jaroslavem Kallabem. Spolu s ním se mu věnoval Jaroslav Stránský, kterého ovšem omezovaly jiné – politické, vydavatelské a nakladatelské – aktivity, a Kallabovi žáci Erich Olšar a Josef Kepert.

Jaroslav KALLAB se uvedl zejména prací Základy nauky o způsobilosti býti stranou a o příslušnosti soudů v trestním řízení rakouském (Praha: Bursík & Kohout, 1907, VIII + 142 s.). Pro právní praxi bylo významné opakované vydání jeho a Herrnrittových Trestních zákonů československých platných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Praha: Čs. Kompas, 1933, XXIII + 1438 s.) a Trestního řádu československého a doplňujících předpisů platných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Praha: Čs. Kompas, XV, 1931, XV + 1134 s.). Je též autorem negativního posudku o mezinárodním trestním soudnictví, určeného pro bruselský Mezinárodní sjezd pro trestní právo v roce 1926 (Odpověď na otázku: Doporučuje-li se zříditi mezinárodní trestní soudnictví a v případě kladné odpovědi, jak by mělo býti upraveno. In: Věstník Československé společnosti pro trestní právo, roč. I/1925, s. 98 – 106). Že vědecké ambice měla jeho učebnice trestního práva hmotného (Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. Část obecná i zvláštní. Praha: Melantrich, 1935, XVIII + 337 s.), jsme již vzpomenuli.

Jaroslav STRÁNSKÝ vstoupil do právnické literatury v roce 1921 spisem Vůle poškozeného ve skutkových podstatách trestního práva (Brno: Barvič & Novotný, 1921, 151 s.). V návaznosti na rodinnou tradici a své vlastní aktivity se později věnoval tiskovému právu. Dokládá to především práce Smysl a předmět tiskové opravy (Brno: Barvič & Novotný, 1930, 107 s.).

Mladý Josef KEPERT byl díky svým studijním výsledkům a prvním časopiseckým pracím okamžitě považován za budoucího Kallabova nástupce. Soukromou docenturu, jejíhož potvrzení se však již nedožil, získal na základě velmi pozitivně hodnocené a aktuální monografie Analogie v trestním právu (Praha – Brno: Orbis, 1938, XIV + 204 s.).

Také Erich OLŠAR věnoval svou habilitační práci jedné z nejaktuálnějších otázek trestního práva, otázce viny (Příspěvek k nauce o vině. Praha: Nákladem ČAVaU, 1936, 164 s.). Až po zavření českých vysokých škol vyšla jeho práce Studie o protiprávnosti se zvláštním zřetelem k právu trestnímu (Praha: Nákladem ČAVaU, 1940, 126 s.).

• Ústavní právo, státověda a správní právo

Obory ústavního práva, státovědy a správního práva měly v Brně od počátku silné zastoupení, nejdříve především v osobě Františka Weyra (a svým způsobem také Bohumila Baxy). Později přibyli Zdeněk Neubauer, Jaroslav Krejčí a Jaroslav Pošvář.

Ve WEYROVĚ bibliografii prací věnovaných ústavnímu právu zaujímá významné místo první systematické dílo o nové československé ústavě Soustava československého práva státního (Brno: Barvič & Novotný, 1921, XI + 244 s.; 2. vyd. 1924, VII + 476 s.). Na konci třicátých let na ni navázal „vysokoškolskou rukovětí“ Československé ústavní právo (Praha: Melantrich, 1937, XII + 339 s.). Ve svých časopiseckých článcích se dotkl nesčetného počtu ústavněprávních, státovědeckých a správněprávních problémů, například sukcesorství československého státu, ústavního soudnictví, zmocňovacího zákonodárství, volebních řádů, ztráty poslaneckého mandátu, amnestie, veřejnoprávních korporací, zastavování činnosti a rozpouštění politických stran nebo honebního zákona.

Bohumil BAXA sice na fakultě ústavní právo ani státovědu neučil, ale jeho zásadní práci z oblasti státovědy a ústavního práva nelze opomenout. Je jí obsáhlý první a nakonec jediný díl práce Parlament a parlamentarism, nazvaný Parlament; jeho vývoj, složení a funkce (Praha: Jan Košatka, 1924, 345 s.).

Zdeněk Neubauer se projevil jako plodný autor věnující se správnímu právu a později státovědecké problematice. Jeho monografickou prvotinou a zároveň habilitační prací (na PF UK v Praze) byla studie Sociální pojištění po stránce procesní. Řízení a opravné prostředky v nemocenském, invalidním a starobním pojištění československém (Brno: Barvič a Novotný, 1927, VIII + 291 s.), tematicky spojená s jeho zaměstnáním v Penzijním úřadě. V roce 1933, kdy se v Brně habilitoval pro obor ústavního práva, potvrdil státovědeckou prací Pojem státního území. Studie státovědecká (Praha – Brno: Orbis, 1933, 104 s.) naděje vzbuzené jeho prvním habilitačním spisem. Příkladem toho, že se nevyhýbal i zcela aktuálním státovědeckým problémům, je práce Osudová otázka dnešních dnů (In: Moderní stát, roč. X/1937, s. 6 – 10), v níž se zamýšlel nad příčinou odklonu národů střední, jižní a východní Evropy od demokracie západní typu a nad možnostmi dalšího vývoje. Úvaha Ideologie státu a státní zřízení (in Moderní stát, roč. IX/1936, s. 143 a násl.) svým způsobem stála u zrodu jeho známé poválečné Státovědy a theorie politiky. (Praha: Jan Laichter, 1947, 487 s.), protože v ní konstatoval, že všeobecná státověda naší vědě citelně chybí.

V roce 1936 doplnil brněnské konstitucionalisty a státovědce Jaroslav KREJČÍ, který už za sebou měl bohatou publikační činnost.[10] Po příchodu na fakultu uvedl na trh studii O tak zvané sanaci vadných právních aktů (Praha: Moderní stát, 1937, 55 s.) a právně-teoretickou práci Právní jevy v čase (Praha: Moderní stát, 1937, 300 s.). V souvislosti s jeho vědeckým působením nelze opomenout, že v roce 1928 stál u zrodu revue Moderní stát. V jejím redakčním kruhu působili i B. Baxa a F. Weyr a publikovali v ní také K. Engliš, Z. Neubauer, A. Procházka a později též J. Pošvář. Nákladem tohoto časopisu vycházely i monografické práce (několikrát právě J. Krejčímu).

Výuce a rozvíjení správního práva se věnoval též Rudolf DOMINIK. V roce 1918 vydal spis O zastavení práv z vynálezu (Praha: Bursík & Kohout, 86 s.). V roce 1922 spolu s F. Weyrem publikoval praktickou příručku Grundriss des čechoslowakischen Verwaltungsrechtes (Brno: Rudolf M. Rohrer, IV, 316 s.), která se mu stala poněkud problematickým podkladem pro udělení řádné profesury. Napsal do ní necelé dvě stovky stran přehledného výkladu o zvláštní části československého správního práva. Do diskusí o postavení univerzit a jejich orgánů se zapojil prací O autonomii univerzit (Praha: Šolc a Šimáček s. r. o., 1937, 95 s.).

Novou generaci ve výuce správního práva představoval odchovanec fakulty Jaroslav POŠVÁŘ. Už v roce 1933 vydal rozsáhlý a zajímavý komentář Akciová společnost (Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství, 1933, 468 s.). Jako habilitační spis předložil relativně stručnou práci Nástin správního práva trestního s podtitulem Studie o některých pojmech, zejména o vině (Praha – Brno: Orbis, 1936, XIX + 113 s.). Na tento titul po válce navázal pokračováním Nástin správního práva trestního. O administrativních trestech a správním trestním řízení (Brno: Nákladem Čs. a. s. Právník, 1946, 199 s., 4 s. dodatků). Svůj zájem o právní filozofii osvědčil například studií Skutečnost, postulát, norma (In: Časopis pro právní a státní vědu, roč. XIII/1935, s. 224 a násl.). Jeho pozdější osudy jej přivedly k právní historii a numismatice.

Opět doplňme, že v letech 1921 a 1922 na fakultě krátce působil soukromý docent Josef HRDINA a vydal práci Vodní koncese (Brno: Barvič & Novotný, 1921, 111 s.).

• Národohospodářská věda, finanční právo, statistika

Kolem Karla Engliše a jeho teleologické teorie se zformovala ambiciózní skupina národohospodářů. My jsme je jako brněnskou národohospodářskou školu podřadili pod širší označení brněnská novokantovská právní škola. Z fakultních učitelů k ní dále patřili Jan Loevenstein, Václav Vybral, Vladimír Chytil a Kazimír Čakrt. Především statistice, ale i národohospodářské politice, se věnoval Dobroslav Krejčí.

Jak jsme uvedli, Karel ENGLIŠ naznačil teleologickou koncepci hospodářské vědy, respektive jedné její části – subjektivistické hospodářské teorie, již v práci Základy hospodářského myšlení (Brno: Barvič & Novotný, 1922, 132 s.). V roce 1929 se prezentoval obsáhlou studií Finanční věda s podtitulem Nástin theorie hospodářství veřejných svazků (Praha: Nákladem Fr. Borového, 1929, 407 s.). V roce 1930 vydal první díl zamýšleného trojdílného výkladu teleologické hospodářské teorie Teleologická theorie hospodářská. Nazval jej Teleologie jako forma vědeckého poznání (Praha: F. Topič, 1930, 162 s.) a věnoval právě formám teleologického myšlení. Na své teoretické úvahy za dva roky navázal druhým dílem zamýšlené trilogie nazvaným Theorie státního hospodářství (Praha: F. Topič, 1932, 232 s.). Na konci třicátých let výsledky svého národohospodářského uvažovaní z uvedených prací spojil a dále propracoval v dvoudílné práci Soustava národního hospodářství s podtitulem Věda o pořádku, v kterém jednotlivci a národové pečují o udržení a zlepšení života (Praha: Melantrich, 1938, 891 a 724 s.).

Druhou výraznou osobností brněnské národohospodářské školy se stal Jan LOEVENSTEIN. Před příchodem na fakultu (z brněnské techniky) se prezentoval především statí Cedulové bankovnictví ve Spojených Státech Severoamerických a jeho nejnovější úprava (Praha: Bursík & Kohout, 1915, 354 s.). Později se přiklonil k Englišovu teleologickému uvažování, které se snažil tvůrčím způsobem modifikovat. S Englišem se na základě toho dostal do prudkého sporu, z nějž vzešlo několik polemických statí.[11] Odlišnost jeho přístupů je zřejmá zejména z jeho posmrtně vydané práce Velká teleologie. Konstrukce hospodářské noetiky (Praha: nákladem Fr. Řivnáče, 1933, 352 s.). Hospodářská krize vrátila Jana Loevensteina v posledním období jeho krátkého života opět k praktickým ekonomickým problémům (Diagnosa a léčení světové krize – kapitalismus na rozcestí. Brno: Rudolf M. Rohrer, 1931, 117 s.). Posmrtně byl publikován i jeho text Grundprobleme der volkswirtschaftlichen Noetik (Praha: J. G. Calve, 1932, 275 s.).

Práce věnované finančnímu právu téměř současně vydali Kazimír ČAKRT (Základní pojmy obecného finančního práva. Praha – Brno: Orbis, 1934, XV + 145 s.) a Vladimír VYBRAL (Nástin československého práva finančního. Praha – Brno: Orbis, 1934, 138 s.). V. Vybral svou práci brzy doplnil studiemi Reforma finanční správy (Praha: Orbis, 1936, 317 s.) a Německá teorie státního hospodářství. Část prvá: Základy teorie národního hospodářství a její vývoj v Německu v devatenáctém století (Praha: Orbis, 1937, XV + 524 s.).

Poslední z druhé generace národohospodářů působících na fakultě, Václav CHYTIL, napsal především obsáhlou kritiku národohospodářské teorie Othmara Spanna Universalismus jako metoda hospodářské vědy. Kritický rozbor Spannovy hospodářské teorie (Praha – Brno: Orbis, 1938, 407 s.) a práci Vlny hospodářské konjunktury (Praha – Brno: Orbis, 1939, X + 411 s.).

Dobroslav KREJČÍ „stál … u kolébky československé statistické praxe, neboť před ním nebylo zvláštní čs. úřední statistiky, a tvořil českou statistickou teorii, neboť před ním nebylo také vědecky pěstované statistiky české“ (Otakar PETERKA v posmrtné vzpomínce in Všehrd, roč. XVIII/1936-1937, s. 26). Z jeho statistických prací připomeňme příručku Základy statistiky, zvláště pro zemědělce a družstevníky (Praha: Ministerstvo zemědělství, 1923, 224 s., příl.), v níž důkladně propracoval i techniku statistického šetření, a heslo Statistika ve Slovníku veřejného práva československého (Díl IV. Brno: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1938, s. 628 – 641). Druhým oborem, kterému se D. Krejčí na fakultě věnoval především v důsledku politické angažovanosti Karla Engliše, se stala národohospodářská, zejména zemědělská, politika. V souvislosti s tím vydal první díl Učebnice zemědělské politiky (Sv. I. Úvod o politice vůbec a národohospodářské i zemědělské zvlášť. Zemědělská politika týkající se půdy. Brno: Čs. a. s. Právník 1928, IV, 241 s.).

• Mezinárodní právo

Nejvýraznějším brněnským internacionalistou se nesporně stal Michail Arturovič Zimmermann, i když na fakultě působil poměrně krátce. Po jeho smrti (&undefined; 1935) na jeho místo přišel jako důstojný pokračovatel Bohumil Kučera. Mezinárodněprávním otázkám se věnoval i Jaroslav Kallab.

Emigrant ze sovětského Ruska Michail A. ZIMMERMANN (někdy psáno i Zimmerman, Cimmerman, Cimmermann; ustálené nebylo ani psaní jeho křestního jména a jména po otci) u nás patřil k zakladatelům vědy mezinárodního práva. Na fakultu přišel v roce 1929 a už za sebou měl bohatou publikační činnost v ruštině[12] a první obsáhlejší českou monografii z tohoto oboru (Rýnský pakt. Historickoprávní nástin. Praha: Orbis, 1928, 74 s.). V poměrně obsáhlé stati Panevropa či evropská konfederace? (In: Zahraniční politika, roč. IX/1930, s. 697 a násl., 815 a násl. a 921 a násl.) se věnoval aktuálním problémům evropské integrace. Nejznámější z jeho monografií se ovšem stala obsáhlá práce Společnost národů. Idea míru a právní organizace lidstva v minulosti, přítomnosti a budoucnosti (Praha: Orbis, 1931, 387 s.). Vzhledem k nerozvinutosti oboru mezinárodního práva v Československu musíme zmínit i jeho učebnice. Dokončil však jen Mezinárodní právo soukromé (Brno: Čs. a. s. Právník, 1933, XII + 445 s.), zatímco z Mezinárodního práva zůstalo jen torzo v podobě prvního svazku (Praha: nákladem Státní tiskárny, 1935, 180 s.).

Bohumil KUČERA požádal o habilitaci v oboru veřejného a soukromého mezinárodního práva už v roce 1929 a jako podklad předložil studii Mezinárodní základy cizineckého práva (Brno: Barvič & Novotný, 1929, 201 s.). V roce 1935 se představil prací Mezinárodní rozsudek (Praha – Brno: Orbis, 1935, 171 s.), při jejímž zpracování vycházel z normativní teorie, a navázal na ni obsáhlými Základními problémy mezinárodního soudního procesu (Praha – Brno: Orbis, 1938, 335 s.).

Drobné práce Jaroslava KALLABA v oboru mezinárodního práva jsou spojeny s jeho angažmá v rodící se československé diplomacii a měly hlavně propagační charakter (Mírové smlouvy kongresu pařížského a stát československý. Praha: Státovědecká společnost, 1919, 11 s.; O smlouvách mírových. Brno: vl. nákl., 1920, 56 s.; O společnosti národů. Praha: Státovědecká společnost, 1920, 11 s.).

2.4 Období let 1946 až 1950

Po skončení války na fakultě nepanovaly příliš příznivé podmínky pro rozvoj vědecké práce.

Válečné období výrazně zdecimovalo brněnský učitelský sbor, který se obnovoval jen pomalu. Další ránu mu zasadilo převzetí moci komunisty. Po něm na fakultě zůstali z předválečných učitelů pouze profesoři F. Čáda, V. Vybral, J. Pošvář a H. Bulín a docenti E. Olšar a K. Čakrt.

Brzdou rozvoje vědecké práce bylo také enormní zatížení učitelů výukou a zejména zkoušením studentů, kteří doháněli „zmeškaná“ válečná léta. Vědeckou činnost do jisté míry potlačovala též enormní potřeba vydávat nové učební pomůcky. Navíc se znovu obnovily práce na reformě právnického studia.

S nejvýznamnějšími počiny na vědeckém poli se tak odborná veřejnost seznámila až v roce 1947. Nesporně k nim patřilo vydání první české práce systematicky věnované státovědě: Státovědy a theorie politiky (Praha: Jan Laichter, 1947, 487 s.) Zdeňka NEUBAUERA. Za nedávno znovu vydanou prací (Praha: Slon, 2006, 359 s. ISBN 80-8642-951-2) příliš nezaostávala ani publikace z pera Vladimíra KUBEŠE Právní filosofie XX. století. Kantismus, hegelianismus, fenomenologie a theorie myšlenkového řádu (Brno: Čs. a. s. Právník, 1947, 149 s., znovu vydána Brno: MU, 1992, 138 s. ISBN 80-2100-491-6). Opomenou nelze ani stále inspirující posledního číslo Vědecké ročenky právnické fakulty MU, věnované přípravě nové ústavy (Problémy nové československé ústavy. VR PF MU, roč. XV/1947. Brno: PF MU s podporou MŠaO, 1947, 220 s.).

Vyzvednutí si zaslouží též počin Františka Čády, i když je z trochu jiného soudku. Díky jeho intervenci v roce 1950 neskončily ve stoupě bohaté zdroje tzv. „starého fondu“ knihovny současné právnické fakulty. Vedle spousty dalších českých i cizojazyčných publikací je v něm uložena také naprostá většina ze zde zmíněných prací.

Autentické výklady Weyrovy normativní teorie a dalších odnoží novokantovské brněnské právní školy podané jejich protagonisty v první polovině minulého století později doplnily stati právních teoretiků, kteří se pokoušeli reprodukovat jejich základní teze a zhodnotit je. Výrazně se při tom angažovali i někteří ze samotných protagonistů, zejména V. Kubeš. Teoretickým úvahám brněnských učitelů se přitom dostalo ocenění i tvrdé kritiky.

Po listopadu 1989 se brněnská – již zase Masarykova – univerzita a její právnická fakulta soustavně vracely ke své meziválečné tradici konferencemi věnovanými vědeckému odkazu čelných brněnských prvorepublikových profesorů. V publikovaných sbornících najdeme vedle jejich životopisů, bibliografií a příspěvků zaměřených na působení v jednotlivých právních odvětvích také statě věnované jejich právněfilozofickým koncepcím. Jistě i v reakci na dřívější příkré odsudky vesměs vyznívají spíše apologeticky než kriticky.[13] Prvorepublikové právní vědě se věnovaly i další práce.

1. Masarykova univerzita po patnácti letech. Lidové noviny, 1. května 1934.
2. Jen pro příklad Trestní zákony československé platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sestavili a poznámkami opatřili dr. Jaroslav KALLAB, profesor Masarykovy university, a Vilém HERRNRITT, generální advokát při nejvyšším soudě (pak senátní prezident nejvyššího soudu). Praha: Čs. Kompas, 1933, XXIII + 1438 s.; Trestní řád československý a doplňujících předpisy platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sestavili a poznámkami opatřili dr. Jaroslav KALLAB, profesor Masarykovy university, a Vilém HERRNRITT, generální advokát při nejvyšším soudě (pak senátní prezident nejvyššího soudu). Praha: Čs. Kompas; 1931, XV + 1134 s.; DOMINIK, Rudolf – KIZLINK, Karel, Obecný zákon obchodní platný v historických zemích Československé republiky. Praha: nákladem Vladimíra Orla, 1927, XV + 768 s.; ROUČEK, František, Československý zákon směnečný. Praha: Čs. Kompas, 1928, VII + 431 s.; KALLAB, Jaroslav, Stručný výklad zákona z 11. března 1931, č. 48 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží. Brno: Č. a. s. Právník, 1931, 39 s.
3. SEDLÁČEK, Jaromír, Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno: Č. a. s. Právník, 1931, II + 299 s.; týž: Obligační právo. Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. Brno: Č. a. s. Právník, 1924, 327 s.; týž: Obligační právo. II. Speciální ustanovení o jednotlivých typech smluvních. Brno: Č. a. s. Právník, 1926, 195 s.; týž: Obligační právo. III. Mimosmluvní závazky. Jednatelství a versio in rem – Náhrada škody – Nekalá soutěž. Brno: Č. a. s. Právník, 1929, 117 s.; týž: Rodinné právo. Brno: Č. a. s. Právník, 1934, 221 s.; týž: Vlastnické právo. Praha: V. Linhart, 1935, 428 s.
4. WEYR, František – VYBRAL, Vladimír (eds.), Sborník prací k padesátým narozeninám Karla Engliše. Brno – Praha: Barvič & Novotný – Orbis, 1930, 561 s.; ENGLIŠ, Karel et al. (eds), Sborník prací k poctě šedesátých narozenin Františka Weyra. Praha: Orbis 1939, 300 s., z nějž ovšem vyšel jen díl obsahující příspěvky domácích autorů; Sborník prací k poctě šedesátých narozenin Jaroslava Kallaba. 24. 6. 1939, Praha: Orbis, 1939, 348 s.
5. Lze je nalézt například v drobných medailonech, vydávaných na začátku devadesátých let na Právnické fakultě MU, ve sbornících z konferencí, spojených s nejvýraznějšími osobnostmi fakulty, v různých slovnících, v práci Vladimíra KUBEŠE a Oty WEINBERGERA Brněnská škola právní teorie (normativní teorie), vydané nakladatelstvím Karolinum v Praze v roce 2003 (440 s., ISBN 80-2460-480-9) nebo v Antologii československé právní vědy v meziválečném období. 1918 – 1938 (Uspořádala a sestavila Petra SKŘEJPKOVÁ. Praha: Linde, 2009, 694 s. ISBN 978-80-7201-750-8).
6. K tomu zejména BAXA, Bohumil, K dějinám veřejného práva v zemích koruny České od restaurace Leopoldovské až do počátku moderních převratů (1790 až 1848). Praha: Bursík & Kohout 1906, 154 s.; týž: Inkolát (a indigenát) v zemích koruny České od r. 1749 – 1848. Praha: Bursík & Kohout 1908, 90 s.
7. ČÁDA, František, Československá literatura právnická a státovědecká vydaná od počátku republiky v letech 1918 – 1925. Soupis knižní literatury a důležitých článků právnických a státovědeckých s doplňky za rok 1926. Praha: Bursík & Kohout, 1926, 254 s.; týž: Československá literatura právnická a státovědecká v letech 1926 – 1927. Soupis knižní literatury české, slovenské, německé i cizojazyčné vydané v Československu z oborů právních a státních věd v letech 1926-1927 s doplňky z prvních měsíců r. 1928. Praha: Bursík & Kohout, 1928, 90 s.
8. VACEK, Josef, Pravěk a manželství na základě pramenů o dávnověku kulturních národů. I., II. Praha: Bursík & Kohout, 1912, 1913, VII + 304 s.; týž: Právní názory církve římsko-katolické ve světle dějin. I. Brno: Čs. a. s. Právník, 1923, XVI + 241 s.; týž: Církev římsko-katolická a manželství. Praha: Máj, 1920, 55 s.; týž: Manželské právo dle názorů církve římsko-katolické u srovnání s hlavními názory moderních právních systémů. I. a II. Brno: Čs. a. s. Právník, 1922, 1924, 303 s.; týž: Naše revoluce a manželství. Praha: Máj, 1920, 104 s.
9. Například GERLICH, Karel, Rozvod, rozluka, alimenty. Předpisy upravující uzavření manželství, rozvod, rozluku, neplatnost manželství, právní poměry rozvedených a rozloučených manželů, výživné, osvojení a právní poměry dětí. Praha: V. Linhart, 1934, 430 s.
10. KREJČÍ, Jaroslav, Delegace moci zákonodárné v moderní demokracii. Praha: vlastním nákladem, 1924, 127 s.; týž: Promulgace zákonů. Její vztah k sankci, vetu, publikaci a k soudcovskému zkoumání. Praha: Vesmír, 1926, 275 s.; týž: Základní práva občanská a rovnost před zákonem. Praha: Moderní stát, 1929, 214 s.; týž: Zásada právnosti státních funkcí a zásada zákonnosti správy. Praha: Moderní stát, 1931, 179 s., týž: Principy soudcovského zkoumání zákonů v právu československém. Praha: Moderní stát, 1932, 142 s.; týž: Zpětná působnost zákonů s hlediska práva ústavního. Praha: Moderní stát, 1933, 155 s. a týž: Problém právního postavení hlavy státu v demokracii. Praha: vlastním nákladem, 1935, 145 s.
11. Například LOEVENSTEIN, Jan, O jednotnou konstrukci finanční vědy. (Poznámky ku Englišově kritice.) Brno: Barvič & Novotný 1929, 86 s. a ENGLIŠ, Karel, Progrese u výnosových daní. Loevensteinova konstrukce finanční vědy. In: Obzor národohospodářský, roč. XXXIII/1928, s. 81 a násl.; týž: O tak zvaných daňových zásadách; tamtéž s. 725 a násl.
12. ZIMMERMANNOVY práce v Praze vydávalo nakladatelství Plamja a autorovo jméno psalo i v podobě CIMMERMAN. Tak vyšly jeho Očerki novogo meždunarodnogo prava. Mirnyje dogovory, Liga nacij, Postojannaja Palata Meždunarodnogo suda (1923, 230 s.), Vmešajstvo i priznanije v meždunarodnom prave (1926, 248 s.), Sojedinenyje štaty severnoj Ameriki v istorii čelovečenstva 1776 – 1926 (1926, 116 s.).
13. Porovnej: K odkazu prof. Františka Weyra. Sborník příspěvků z mezinárodní konference. Ed. Jana DOSTÁLOVÁ. Brno: MU, 1991, 158 s., ISBN 80-2100-494-0; Normativní teorie práva v kontextu právního myšlení. Ed. Drahomíra HOUBOVÁ. Brno: MU, 1991, 95 s. ISBN 80-2100-296-4; Sborník z konference k výročí úmrtí prof. JUDr. Jaroslava Kallaba. Ed. Alexandr NETT, Brno: MU, 1992, 108 s., ISBN 80-2100-410-X; Místo normativní teorie v soudobém právním myšlení. K odkazu Františka Weyra a Hanse Kelsena. Ed. Tatiana MACHALOVÁ. Brno: MU, 2003, 265 s. ISBN 80-2100-052-6; Právně-filosofická východiska trestní politiky v procesu evropské integrace z roku 2007. K odkazu Jaroslava Kallaba. Ed. Tatiana MACHALOVÁ, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 279 s. ISBN 978-80-7380-070-3; Ekonomicko-filosofické myšlení v tradici brněnské právní školy. K odkazu V. Chytila a V. Vybrala. Ed. Tatiana MACHALOVÁ, Spisy Právnické fakulty MU, řada teoretická, č. 332. Brno: MU, 2008, 161 s. ISBN 978-80-21046-68-9 (k dispozici v elektronické podobě).